Читать книгу Tajemné dálky - Otokar Březina - Страница 5

Nám v jediný refrén roztála romance mládí. V šer dnů

pohledy naše se líbaly, jak v jediném objetí zachvění dvojí.

S rozkoší dýchal jsem vůni tvé krve a v zahradách snů

jak milenku u pějících vod má duše hledala tvoji.

K nám mluvila touha a vášeň, hrůza a síla a hřích

i zastřené tajemství zkamenělé přírody jedinou řečí;

má myšlénka s tvou měla na tváři jeden jiskřivý smích

i stejné stažení svalu a zblednutí bolestnou křečí.

A nádheru nocí dušema dvěma jsem jímal a ssál,

jemné fluidum hudby chytal jsem dvojí nervovou spletí,

a zázrak krásy, dvojím vězněný zrakem, v smutku mém hrál,

jak paprsek dvojitě broušeným sklem když rozžhaven sletí.

Dnů setlelých mlho, jež házíš do duší rozklad i žel!

Neznámých moří mrtvých výpary žhoucí a solné,

v nichž vadnou aleje rozvitých nálad a žíravý pel

do květů na růžové zvlnění vůní se sráží a prolne!

Kdo rozložil slitá dvě světla? Kdo úsměv můj v tváři tvé zhas?

Kdo našemu hlasu dal cizí přízvuk, že smyje se s duší?

Kdo ochromil jemné chvění dotyku? A hodil tajemný kvas

do našeho vína, jenž jeho žehnutí opojné ruší?

Proč v sadě mém záhon tvých lilijí léta vypráhl zmar?

Jak plovoucí ostrov urvaný z břehu mizíš mi v dáli.

Ve flakonu vzpomínek mých zhořkl tvých essencí čar,

v němž hvězdy minulých nocí a záře mých úsvitů vtály.

A cizí mi touha tvá, jak žena, z níž piješ rozkoš svých dnů.

Z mých očí již neteče příval tvých slzí v bratrském zdroji

a jenom nad hroby minulých jar na hřbitovech snů,

jak fantom milenky mrtvé má duše potkává tvoji.