Читать книгу Tajemné dálky - Otokar Březina - Страница 6

Po černém koberci, jejž k mému loži stínem

v šat vonný kašmíru Noc tkala kyprou vlnou,

ty’s přišla, Milá má, a nalila’s mi vínem

svých retů hořkou číši plnou.

Mé tělo projala’s jak bledá záře divem,

v mých nervech hořela’s jak umírání pocit,

a pohřben v loktech tvých, jak v chladném hrobě živém,

pod tíží polibků jsem unavený procit.

Ó vteřin propasti, jež dálkou let jsem měřil,

o prchlá vůně jar na krůpěj vteřin slitá!

Snů našich záclonou se zážeh věčna šeřil,

jak den, jenž na východě svítá,

a k točnám Tajemství šla’s ruku v ruce se mnou,

kde z lustrů zářivých do jisker, hran a faset

hrál zázrak Věčného, na nebes líchu temnou

jak zrní safírů a bílých ohňů naset.

Kdy sedla’s k pianu, že po klávesů sněhu

tvá ruka chvěla se na vlnách luny plání?

A pěla’s život můj, večerů mrtvých něhu,

romanci snův a odříkání?

Mých hodin spící sbor v tvé hudby náraz ožil,

jak zvonů stříbrných angelus roztál tichem

i píseň krve mé, již žhavým rythmem do žil

mi mládí vlévalo a skandovalo smíchem.

Bol tužeb spálených z tvých tonů kouřil v dýmu,

v kadencích rekvií, jak slzy v tváři zasech’,

a v žeň mou uzrálou třás touhu k Nejvyššímu,

jak rosu sladké manny v klasech.

Mdlou vůní dýchal čas, když píseň tvá jím chvěla,

ve hrozny cizích vín se slila květem taktů,

a dávných sluncí žár i nocí hvězdná čela

v tvých rythmů shlížela se v černém kataraktu.

Pak v tony tajemné strun zvířením jsi sáhla,

až množstvím výchvěvů se vzňaly modrým jasem

na žhavou osnovu. Však oněmělá táhla

tvá hudba Neznámého hlasem

v mém sluchu smrtelném. Pod klenby ticha kanul

mé duše ztlumen pláč, a v mlčenlivém stesku

až v okna andělů, jak oběť vůně vanul

žal budoucí mých dní a ozon příštích blesků.