Читать книгу Tajemné dálky - Otokar Březina - Страница 3

Na starém pianě, v kovových strunách spících,

jak z rozvlnění harf jsem slyšel rythmů spád,

jenž slznou rosou tonů mdlých a žalujících

se věšel na strun jemně vibrující drát.

V mé duši myšlénka jak těžká vůně vstala,

a píseň, v mládí svém již slýchával jsem pět,

do tváří dýchla mi a za ruku mě jala

a ztichlých do zahrad mě vedla zašlých let.

Hrou třpytných konstelac se nebes krása stkvěla,

do času ztichlých vod z ní kapal hvězdný čar,

kde v rakvi skleněné, jak světic mrtvá těla,

mé mládí ležalo v rubáši zhaslých jar.

Pel zrůžovělých snů mu zkvetl v lící ovál

a slz mých tvrdý skvost mu spjal se v diadém

na svěžích údů jas, jež balsamoval

jsem čistých vzpomínek svých vonným pokladem.

A teplo mrtvých vnad, jež kynulo mi svěží

pod růžným závojem, jejž dnů mých úsvit tkal,

žár dlouhých pohledů, jež zhaslé v duši leží,

a mrtvé polibky, jichž nežehl mě pal;

krev hroznů zahořklá, z níž nadšení jsem nessál

a oheň objetí myšlénkou vychladlý,

déšť květův odvátých, jenž jednou v klín mi klesal,

však tknutím ruky mé umíral uvadlý;

žeh rozedněných zor, jenž tvář mi nezrůměnil,

mdlý plamen rosných duh, jenž nezkoupal mě v chlad,

svit zašlý bílých dní, jež čas mi v noci změnil,

jak noci jasný mír v den kalný beze vnad,

vše vzplálo v duši mé a v hudbě mrtvých přání

zaštkáním smrtelným se třáslo ozvěnou;

nad Mládí mrtvolou jsem stanul v zadumání,

jak milenec nad mrtvou dívkou svedenou.