Читать книгу Čekání - Блейк Пирс - Страница 6

Nejprve si Janet Davisová neuvědomovala nic než tu příšernou bolest, která jí třeštila v hlavě jako by naráz hrálo tisíce kastanět.

Oči měla zavřené. Když se je pokusila otevřít, byla oslepena bílým zářícím světlem a musela je proto znovu zavřít.

Světlo ji na obličeji pálilo.

Kde to jsem?, pomyslela si.

Kde jsem to byla předtím... než se stalo tohle?

Pak se jí to začalo vybavovat...

Byla venku a fotografovala v blízkosti bažin poblíž parku Lady Bird Johnson. Léto už bylo téměř u konce, takže kolem už nekvetly milióny narcisů, ale listy krvavé svídy měly nádhernou temně zelenou barvu, obzvlášť při západu slunce.

Stála v přístavu a fotografovala lodě vrhající stíny a nádhernou záři zapadajícího slunce nad vodou, když za sebou zaslechla rychle se blížící stopy. Ještě než se stačila otočit, ucítila ostrou ránu do temena hlavy, foťáky jí vylétl z rukou a...

Hádám, že jsem ztratila vědomí.

Ale kde je právě teď?

Byla příliš otřesená, než aby pociťovala strach. Ale věděla, že za chvíli jej už pocítí.

Pomalu si začala uvědomovat, že leží na zádech na nějakém tvrdém povrchu.

Nemohla pohnout ani rukama ani nohama. Ruce i nohy kvůli poutům na zápěstích a kotnících už necítila.

Ale nejpodivnější pocit měla z prstů na jejím obličeji, které jí po její horké kůži přejížděly něčím měkkým a vlhkým.

Podařilo se jí zaskučet pár slov.

“Kde to jsem? Co to děláte?”

Když žádná odpověď nezazněla, otočila hlavu a snažila se uhnout otravnému pohybu lepkavých prstů.

Zaslechla šepot mužského hlasu...

“Nehýbej se.”

Toto v úmyslu neměla. Kroutila se, dokud se prsty neoddálily.

Zaslechla hlasitý, nesouhlasný povzdech. Pak se světlo pohnulo, takže už jí nesvítilo přímo do tváře.

“Otevři oči,” řekl hlas.

Udělala to.

Před ní zářilo ostří řeznického nože. Špička nože se začala přibližovat k jejímu obličeji, až začala šilhat a ostří viděla dvojmo.

Janet zalapala po dechu a hlas znovu zašeptal...

“Nehýbej se.”

Ztuhla, pohlédla vzhůru před sebe, ale tělem jí projela hrůzná křeč.

Hlas zasyčel a znovu jí přikázal.

“Nehýbat se, řekl jsem.”

Pobídla své tělo, aby poslechlo. Oči měla otevřené, ale světlo bylo bolestivě oslnivé a horké a nemohla na nic zaostřit.

Nůž zmizel a prsty pokračovaly v potírání, tentokrát kolem rtů. Zatnula zuby a slyšela, jak jí o sebe pod tímto děsivým tlakem vržou.

“Už to skoro je,” řekl hlas.

Navzdory horku se Janet začala celá ze strachu třást.

Prsty jí začaly mačkat v okolí očí a ona je znovu musela zavřít, aby jí to, čím jí je muž mazal, do očí nevniklo.

Pak se jí prsty od obličeje vzdálily a ona je tak znovu mohla otevřít. Nyní mohla rozpoznat obrys groteskně tvarované hlavy, která se kolem v zářivém světle pohybovala.

Zaslechla vyděšený vzlyk, který se jí vydral z hrdla.

“Pusťte mě,” řekla. “Prosím, pusťte mě.”

Muž neodpověděl. Cítila, jak jí právě něco dělá v okolí její levé paže, váže jí něco elastického kolem jejího bicepsu a pak to bolestivě utáhl.

Janet začala ještě víc panikařit a snažila se nepředstavovat si, co se bude dít nyní.

“Ne,” řekla. “Nedělejte to.”

Cítila, jak jí prst ohledává jamku její paže, pak ucítila bodavou bolest od jehly, která jí vjela do tepny.

Janet vyjekla zděšením a zoufalstvím.

Pak, když cítila jak je jehla vytažena ven, přemohla ji zvláštní proměna.

Její křik se najednou změnil v...

Smích!

Bouřlivě se smála, nekontrolovatelně, plná šílené euforie, jakou nikdy předtím nezažila.

Cítila se nyní zcela nepřemožitelná a nekonečně silná a mocná.

Ale když se znovu pokusila vymanit se poutům kolem jejích zápěstí a kotníků, ta se ani nepohnula.

Její smích se proměnil v nával divoké zběsilosti.

“Pusťte mě,” zasyčela. “Pusťte mě, nebo přísahám bohu, že vás zabiju!”

Muž se tlumeně zasmál.

Pak naklonil plechové stínidlo lampy tak, aby mu světlo zazářilo přímo do obličeje.

Zjevila se tvář klauna, natřena na bílo s ohromnýma, bizarníma očima a rty natřenými na černo a rudo.

Janetin dech jí zamrzl v plicích.

Muž se usmál a vycenil zuby temně žluté v kontrastu se zbytkem zářivě vybarvené tváře.

Řekl jí...

“Oni tě tu nechají.”

Janet se chtěla zeptat...

Kdo?

O kom to mluvíte?

A kdo jste?

Proč mi to děláte?

Ale teď už nemohla ani dýchat.

Před obličejem se jí znovu zableskl nůž. Pak si muž začal pohrávat s ostrou špičkou nože na její tváři, hladil s ní jednu stranu obličeje a pak zamířil napříč přes hrdlo. Stačilo by jen trochu přitlačit a Janet si byla jistá, že by jí tekla krev.

Začala znovu rychle dýchat, nejprve mělce a potom hlubokými lapavými nádechy.

Věděla, že začíná hyperventilovat, ale nemohla dostat svůj dech pod kontrolu. Cítila, jak jí v hrudi buší srdce a svůj rozdivočelý puls se jí mezi ušima zrychloval a byl stále hlasitější.

Přemýšlela...

Co to bylo v té jehle?

Ať už to bylo cokoliv, s každou minutou účinnost látky sílila. Nemohla uprchnout před tím, co se jí odehrávalo v těle.

Zatímco jí špičkou nože hladil tvář, mumlal si...

“Oni tě tu nechají.”

Podařilo se jí vydechnout...

“Kdo? Kdo mě tu nechá?”

“Ty víš, kdo,” řekl.

Janet si uvědomila, že nad svými myšlenkami ztrácí kontrolu. Zaplavila ji bezduchá nejistota a panika, šílené pocity persekuce a rozpoložení oběti.

Koho má na mysli?

Hlavou jí proletěly myšlenky na její přátele, rodinu a spolupracovníky.

Ale jejich známé, přátelské úsměvy se změnily na posměšné úšklebky opovržení a nenávisti.

Všichni, pomyslela si.

To mi dělají všichni.

Každičká osoba, kterou jsem kdy znala.

Znovu ji zaplavila vlna zlosti.

Měla jsem vědět, že nemám nikdy věřit jediné živé duši.

Co bylo ještě horší, cítila, jako by se jí kůže začala doslova pohybovat.

Ne, něco se jí na kůži začalo pohybovat.

Hmyz!, pomyslela si.

Byly jich tisíce!

Bránila se poutům.

“Dejte je ze mě pryč!” prosila muže. “Zabijte je!”

Muž se zasmál, zatímco na ni zíral skrze svůj groteskní makeup.

Pomoc jí ale nenabídl.

On něco ví, pomyslela si Janet.

On ví něco, co já ne.

Poté, zatímco pohyb neustával, jí to došlo...

Ten hmyz...

Nepohybuje se mi na kůži.

Pohybuje se mi pod ní!

Dýchalo se jí ztěžka a dech byl rychlejší, plíce ji pálily, jako by běžela pořádnou dálku. Srdce jí bušilo ještě bolestivěji.

Hlava jí téměř explodovala změtí divokých emocí - rozčilením, strachem, znechucením, panikou a nefalšovaným zmatkem.

Vpravil jí ten muž do krevního řečiště tisícovku nebo snad i několikanásobně víc hmyzu?

Jak se mu to vůbec mohlo podařit?

Hlasem, kterým cloumal vztek a sebelítost, se zeptala...

“Proč mě nenávidíte?”

Muž se tentokrát zasmál hlasitěji.

Řekl, “Všichni tě nenávidí.“

Janet měla teď problém se zrakem. Neměla rozostřený zrak. Místo toho se jí obraz cukal, pohupoval a poskakoval. Zdálo se jí, že slyší, jak jí v očních jamkách poskakují oči.

Takže když uviděla další tvář klauna, myslela si, že vidí dvakrát.

Ale rychle si uvědomila, že...

Tato tvář je jiná.

Byla pomalována stejnými barvami, ale trochu jinými tvary.

To není on.

Pod nánosem barvy byly známé rysy.

Došlo jí to...

Já. To jsem já.

Muž jí držel u tváře zrcadlo. Ten šeredně nápadný obličej byl její vlastní.

Pohled na onen pokřivený, uplakaný, přesto posměšný výjev ji zalil útěchou, jakou nikdy předtím nepocítila.

Má pravdu, pomyslela si.

Všichni mě nenávidí.

A já jsem svůj vlastní největší nepřítel.

Jako by její znechucení sdílely, kreatury pod kůží se začaly hemžit jako šváby, náhle osvíceni sluncem, bez možnosti utéct a schovat se.

Muž zrcadlo odložil a začal jí znovu hladit tvář špičkou nože.

Znovu zopakoval...

“Oni tě tu nechají.”

Jak jí nůž přejel přes hrdlo, napadlo ji...

Jestli mě řízne, hmyz se rozuteče.

Samozřejmě, že by ji ostří také zabilo. Ale to byla malá cena za zbavení se hmyzu a tohoto děsu.

Zasyčela...

“Udělej to. Udělej to hned.“

Náhle se rozezněl ohavný a pokroucený smích, jako by se tisíc klaunů zlověstně smálo tíživé situaci.

Smích pobízel její srdce, aby bylo stále rychleji a rychleji. Janet věděla, že její srdce už to dlouho nevydrží.

A ani si to nepřála.

Chtěla, aby bylo co nejdříve po všem.

Uvědomila si, že údery srdce počítá...

Jedna, dva... tři, čtyři, pět... šest...

Ale bušení se zrychlovalo a bylo nepravidelnější.

Přemýšlela - co vybouchne jako první, její srdce nebo její mozek?

A pak zaslechla svůj úplně poslední tlukot a svět se rozplynul.