Читать книгу Čekání - Блейк Пирс - Страница 8

Riley se zrychlil dech i tlukot srdce, jak kráčela od zastávky metra k ohromné budově J. Edgara Hoovera.

Proč jsem tak nervózní?, ptala se sama sebe. Konec konců zvládla první cestu o samotě napříč největším městem, jaké kdy navštívila, než se sem nastěhovala.

Snažila se sama sebe přesvědčit, že vlastně o žádnou velkou změnu nejde - že jen znovu chodí do školy, stejné jako té, do které chodila v Lantonu.

Ale nemohla si pomoci a cítila naději i strach. Jednak byla budova na Pennsylvania Avenue, přímo mezi Bílým domem a Kapitolem. Na začátku tohoto týdne s Ryanem kolem této budovy jeli, ale skutečnost, že sem bude docházet a v následujících deseti týdnech pracovat, na ni začala doléhat až nyní.

Bylo to téměř jako sen.

Prošla hlavním vchodem a přes halu až k bezpečnostní bráně. Stráž ve službě vyhledala její jméno na seznamu návštěvníků a předala jí připínací identifikační kartičku. Řekla jí, aby výtahem sjela tři poschodí do malého auditoria.

Když Riley auditorium našla a vešla dovnitř, dostala balík pravidel, předpisů a informací, které si má později přečíst. Posadila se mezi dvacet dalších stážistů přibližně jejího věku. Věděla, že někteří z nich, stejně jako ona, nedávno absolvovali univerzitu; jiní ještě studovali a na podzim se vrátí na univerzitu.

Většina ostatních stážistů byli muži a všichni byli dobře oblečení. Ve svém kostýmu, který si koupila v levném obchodě v Lantonu, se cítila poněkud nejistě. Byl to její nejlepší oblek a doufala, že vypadá dostatečně seriózně.

Zanedlouho se před sedícími stážisty objevil pečlivě ostříhaný muž středního věku.

Řekl, “Jsem asistentka ředitele Marion Connorivá, a mám na starosti letní FBI program pro stážisty. Všichni byste měli být velmi pyšní na to, že tu dnes jste. Jste výjimečná skupina vybraná z tisíců zájemců...“

Riley ztěžka polkla, zatímco skupině dál gratuloval.

Z tisíců zájemců!

Bylo to podivné. Pravda byla taková, že ona nikdy žádost nepodala. Byla prostě jen do programu vybrána přímo na škole.

Opravdu sem patřím?, přemýšlela.

Asistentka ředitele, Connorová, představila skupinu mladšímu agentovi - Hokeovi Gilmerovi, asistentovi školení, který Riley včera volal. Gilmer dal stážistům pokyn, aby vstali a zvedli svou pravou ruku, aby složili přísahu FBI.

Riley se zadrhávala slova v hrdle, když začala hovořit...

“Já, Riley Sweenyová, slavnostně přísahám, že budu podporovat a bránit ústavu Spojených států proti všem nepřátelům, cizím i místním...“

Musela potlačit slzu a pak pokračovala.

Toto je skutečné, řekla si. Toto se opravdu děje.

Neměla ani ponětí, co na ni od tohoto okamžiku čeká.

Ale byla si jistá, že její život už nikdy nebude jako dřív.

*

Po obřadu Hoke Gilmer vzal studenty na dlouhou prohlídku budovy J. Edgara Hoovera. Riley byla více a více ohromena velikostí a komplexitou budovy a všemi různými aktivitami, které se zde děly. Byly zde různé posilovny, basketbalové hřiště, lékařská klinika, tiskárna, mnoho různých laboratoří a počítačových místností, střelnice a dokonce i márnice a autoopravna.

Byla z toho celá vylekaná.

Když prohlídka skončila, skupina se odebrala do kavárny v osmém patře. Když si Riley pokládala jídlo na tác, cítila se unavená - ne tak z mílí, které zde nachodila, ale ze všeho, co viděla a co se snažila vstřebat.

Kolik z toho, co zde viděla, bude moci na vlastní kůži zažít během svých následujících týdnů, které zde stráví? Chtěla se naučit vše, co jen může, tak rychle, jak to jen půjde.

A chtěla začít teď hned.

Jak svůj tác odnášela a přitom si hledala místo k sezení, měla pocit, jako že sem moc nepatří. Ostatní stážisté už si vytvářeli přátelství a seděli ve skupinách, vzrušeně si vyprávěli o dni, který zažili. Říkala si, že by si měla k některým z jejích nových mladých kolegů sednout, představit se a pár z nich poznat.

Ale věděla, že to nebude snadné.

Riley se vždy cítila, jako že nezapadá a vytvářet si nová přátelství a zapadnout, to jí nikdy nebylo přirozené.

A právě teď se cítila ještě víc plaše než kdy předtím.

Byla to jen její představivost, nebo se někteří ze stážistů na ni dívali a šeptali si o ní?

Rozhodla se sednout si sama, když vedle sebe zaslechla hlas.

“Vy jste Riley Sweeneyová, že ano?“

Otočila se a spatřila mladého muže, který na ni hleděl v auditoriu a během jejich prohlídky. Nemohla si pomoci a všimla si toho, jak neobvykle hezky vypadá - byl trochu vyšší než ona, robustní a atletický, měl krátké kudrnaté vlasy a příjemný úsměv. Jeho oblek vypadal draze.

“Ehm, ano,“ řekla Riley a náhle se cítila ještě plašeji než předtím. “A vy...?“

“John Welch. Rád vás poznávám. Potřásl bych vám rukou, ale...“

Kývl na tácy, které oba nesli, a trochu se zasmál.

“Chtěla byste si ke mně přisednout?“ zeptal se.

Riley doufala, že se nečervená.

“Jistě,“ řekla.

Posadili se u stolu naproti sobě a začali jíst.

Riley se zeptala, “Jak to, že znáte mé jméno?“

John se rošťácky usmál a řekl, “To myslíte vážně?“

Riley byla zmatená. Zarazila se předtím, než chtěla vyslovit...

Ano, to myslím vážně.

John pokrčil rameny a řekl, “Skoro všichni tady ví, kdo jste. Hádám, že by se dalo říct, že vás vaše pověst předchází.“

Riley pohlédla na ostatní studenty. A skutečně, někteří z nich na ni stále hleděli a šeptali si mezi sebou.

Riley si začínala uvědomovat...

Musí vědět o tom, co se stalo v Lantonu.

Ale kolik toho ví?

A je to dobře nebo špatně?

Rozhodně nepočítala s tím, že mezi stážisty bude mít už nějakou “reputaci“. Z té myšlenky byla až extrémně rozpačitá.

“Odkud jste?“ zeptala se.

“Tady z hlavního města,“ řekl John. “Na jaře jsem dokončil studium kriminologie.“

“Na jaké škole?“ zeptala se Riley.

John se trochu zarděl.

“Ehm - na univerzitě George Washingtona,“ řekl.

Riley při zmínce tak drahé vysoké školy vykulila oči.

Ten musí být bohatý, pomyslela si.

Také cítila, že on sám z toho má trochu divný pocit.

“No teda, kriminologii,“ řekla. “Já mám jenom psychologii. Jste oproti mně napřed.“

John se zasmál.

“Oproti vám? Já myslím, že nejsem. Chci říct, že jste pravděpodobně jedinou stážistkou v tomto programu se skutečnou zkušeností z terénu.“

Riley teď byla opravdu zaskočená.

Zkušeností z terénu?

O tom, co se na Lantonu přihodilo, nepřemýšlela jako o “zkušenosti z terénu.“

John pokračoval, “Chci tím říct, že jste skutečně pomohla vystopovat a dopadnout opravdového sériového vraha. Nedokážu si představit, jaké to muselo být. Opravdu vám závidím.“

Riley se zamračila a odmlčela se. Nechtěla to říct, ale závist se zdála být naprosto neadekvátní emocí, která by popisovala, co prožila.

Co si John myslel, že se dělo během těch strašných týdnů v Lantonu? Měl ponětí, jaké to bylo najít těla dvou jejích nejlepších přítelkyň, s brutálně podřezanými krky?

Tušil, jak vyděšeně a zraněně se cítila - a také jak provinile?

Stále ještě ji pronásledovaly vzpomínky na její spolubydlící, Trudy, která by byla stále ještě naživu, kdyby na ni Riley dávala lepší pozor.

A měl ponětí o tom, jak vyděšená byla, když ona sama padla do spárů vraha?

Riley upila ze svého nápoje a vidličkou si začal a hrát s jídlem.

Pak řekla, “Já jsem... no, nebylo to takové, jaké si musíte myslet, že to bylo. Je to jenom něco, co se přihodilo.“

John se na ni podíval vážným pohledem.

“Je mi to líto,“ řekl. “Hádám, že o tom nechcete hovořit.“

“Možná někdy jindy,“ řekla Riley.

Rozhostilo se nepříjemné ticho. Riley nechtěla být neslušná a tak se začala Johna vyptávat sama. Zdálo se, že se zdráhá hovořit o svém životě a rodině, ale Riley se podařilo něco z něj vytáhnout.

Johnovy rodiče byli oba úspěšní právníci, kteří se velmi angažovali v politice hlavního města. To na Riley udělalo dojem - ne tolik Johnovo vlivné zázemí, ale jak si zvolil jinou cestu než všichni ostatní v jeho rodině. Místo toho, aby si vybral prestižní kariéru v oblasti práva nebo politice, John se oddal pokornému životu prosazování práva.

Skutečný idealista, pomyslela si Riley.

Uvědomila si, že ho porovnává s Ryanem, který se snažil vzdát se svého obyčejného života stát se úspěšným právníkem.

Samozřejmě, že Ryanovy ambice obdivovala. Byla to jedna z věcí, kterou na něm milovala. Ale také se nemohla ubránit obdivu Johna za jeho životní volbu.

Jak pokračovali v hovoru, Riley cítila, že se na ni John snaží zapůsobit.

On se mnou flirtuje, uvědomila si.

Byla tím trochu zaskočena. Její levá ruka byla na stole dobře viditelná, takže si jistě musel všimnout jejího nového zásnubního prstenu.

Měla by zmínit, že je zasnoubená?

Měla pocit, že by to vyznělo podivně - obzvlášť pokud by se v tom mýlila.

Možná se mnou vůbec neflirtuje.

John se začal brzy ptát zase Riley, obezřetně se držel dál od tématu vražd v Lantonu. Jako obvykle se Riley některým tématům vyhýbala - jejímu nedobrému vztahu s jejím otcem, dospívajících let plných rebelie a obzvlášť tomu, jak přihlížela smrti své matky, kterou zastřelili, když byla ještě malá holčička.

Riley také došlo, že, na rozdíl od Ryana nebo Johna, toho ona neměla o svých budoucích tužbách a nadějích mnoho co říci.

Co to o mně vypovídá?, zamyslela se.

Nakonec hovořila o svém rozvíjejícím se vztahu s Ryanem, a jak se zrovna včera zasnoubili - i když se rozhodla nezmínit, že je těhotná. V Johnově chování si žádné zvláštní změny ale nevšimla.

Hádám, že je takto přirozeně roztomilý, pomyslela si.

Ulevilo se jí při myšlence, že dělala ukvapené závěry a že s ní vlastně nikdy neflirtoval.

Je to milý chlap a už se těšila, že ho pozná ještě lépe. Vlastně si byla docela jistá, že John a Ryan by dobře vycházeli. Možná by se všichni mohli brzy sejít.

Když stážisté poobědvali, Hoke Gilmer je shromáždil a odvedl je o několik pater níže do velké šatny, která měla být v následujících deseti týdnech jejich centrálou. Mladší agent, který asistoval Gilmerovi, každému z nich jednu skříňku přiřadil. Poté si všichni stážisté sedli na židle ke stolům uprostřed místnosti a mladší agent začal rozdávat mobilní telefony.

Gilmer vysvětlil, “Brzy bude dvacáté první století a FBI se rádo drží nejnovější technologie. Letos nebudeme rozdávat pagery. Někteří z vás již mobilní telefony máte, ale my chceme, abyste pro účely FBI využívali telefony oddělené. Instrukce najdete ve vašem školícím balíčku.“

Pak se Gilmer zasmál a dodal, “Doufám, že se s nimi naučíte pracovat snáz než já.“

Někteří ze stážistů se usmáli, když si přebírali své nové hračky.

Když Riley držela telefon v ruce, byl podivně malý. Byla zvyklá na větší domácí telefony a mobil nikdy předtím nepoužila. I když na Lantonu používala počítače a někteří z jejích přátel měli mobily, ona svůj ještě neměla. Ryan už měl jak počítač, tak mobil a někdy si Riley dobíral, že je staromódní.

To se jí moc nelíbilo. Pravda byla, že jediný důvod, proč už neměla počítač, byl, že si ho nemohla dovolit.

Tento vypadal téměř stejně jako ten Ryanův - velmi jednoduchý, s malou obrazovkou pro zprávy, číselníkem a třemi nebo čtyřmi dalšími tlačítky. I tak to byl divný pocit, že ještě stále nevěděla, jak z něj volat. Také věděla, že bude nezvyklé, když bude neustále k dostižení na telefonu, ať už bude kdekoli.

Připomněla si...

Začínám žít svůj nový život.

Riley si všimla, že skupina úředníků, většinou mužů, právě vstoupila do šatny.

Gilmer řekl, “Každý z vás budete během následujících týdnů pracovat se zkušeným zvláštním agentem. Začnou vás nejprve učit svou expertízu - jak analyzovat kriminální data, forenzní práci, práci na počítači a tak podobně. Nyní vás představíme a oni se postarají o ten zbytek.“

Když mladší agent spároval každého ze stážistů s agenty, Riley si brzy uvědomila...

Je tu o jednoho agenta méně, než kolik je stážistů.

A opravdu, poté co stážisté odešli pryč se svými mentory, Riley se ocitla bez svého vlastního mentora. Zmateně pohlédla na Gilmera.

Gilmer se pousmál a řekl, “Svého agenta najdete v hale v místnosti devatenáct.“

Riley s pocitem nejistoty opustila šatnu a procházela halou, dokud nenašla ten správný pokoj. Otevřela dveře a spatřila malého muže středního věku s mohutnou hrudí, sedícího na stole.

Když ho Riley poznala, zalapala hlasitě po dechu.

Byl to zvláštní agent Jake Crivaro - agent, se kterým pracovala v Lantonu, a který jí zachránil život.