Читать книгу Ještě Než Vezme - Блейк Пирс - Страница 11

Mackenzie se vůbec nelíbilo, že její myslí proudí jedno klišé za druhým, když s Ellingtonem vjeli do brány Sigourney Oaks Mobile Home Court. Mobilní domky byly všechny zaprášené a zdálo se, že je drží pohromadě možná právě jenom ten prach. Automobily, zaparkované před většinou z nich, na tom byly velice podobně. Na mrtvém trávníku kolem jednoho z přívěsů, seděli na skládacích zahradních židlích dva muži bez košil. Mezi nimi stála malá lednička na pivo a kolem několik zmačkaných plechovek…bylo 16:35.

Domov Tammy Manningové, matky Delores, byl zhruba uprostřed osady. Ellington zaparkoval jejich auto z půjčovny vedle dobitého pickupu Chevy. Auto jež si vypůjčili vypadalo lépe než většina v osadě, ikdyž ne o mnoho. Výběr v půjčovně Smith Brothers Auto byl uzoučký a oni nakonec skončili s Fordem Fusion 2008, který zoufale potřeboval nový lak i pneumatiky.

Když kráčeli po křivých shodech ke dveřím, Mackenzie celé to místo rychle zhodnotila. Pár děcek tahalo svoje hračky v prachu opodál. Po cestě prošla sotva náctiletá dívka s očima přibitýma na displeji telefonu a z díry ve špinavém tričku jí koukalo břicho. O dva přívěsy dál ležel na zemi starý muž, nahlížel pod sekačku a v ruce svíral klíč, zatímco v kapse u kalhot měl zastrčenou flašku s olejem.

Ellington zaklepal na dveře, jež mu byly otevřeny téměř okamžitě. Žena, která se v nich objevila se mohla pyšnit jednoduchou krásou. Mohlo jí být kolem padesáti let, v černých vlasech se tu a tam vinuly stříbrné prameny, ale celkově působily spíše jako dekorace, než jako znak stárnutí. Vypadala unaveně, ale pach, jenž následoval, když se jich zeptala, „Kdo jste?” Mackenzie ujistil, že ta žena pije.

Ellington jí odpověděl, ale dal si pozor, aby přitom nepředstoupil před Mackenzie. „Jsem agent Ellington a tohle je agentka Whiteová. Jsme od FBI, řekl.

„FBI?”zeptala se. „Proč sakra?”

„Jste Tammy Manningová?” zeptal se.

„Jsem,” odpověděla žena.

„Mohli bychom prosím dovnitř?” pokračoval Ellington.

Tammy po nich vrhla pohledem, který nebyl zdaleka tak podezřívavý, jako jednoduše nevěřícný. Záhy však přikývla a pustila je dovnitř. Okamžitě je obklopil těžký pach cigaretového kouře. Vzduch ho byl doslova plný. Na starém stolku stál popelník plný popela, na němž jedna cigareta právě dohořívala.

Na gauči vedle stolku seděla další žena. Zdálo se, že je jí ta nečekaná návštěva poněkud nepříjemná. Mackenzie vlastně přišlo, že je žena až znechucená.

„Pokud máte společnost,” řekla, „možná bychom si přece jenom mohli promluvit venku.”

„Tohle není žádná společnost,” řekla Tammy. „Tohle je moje dcera Rita.”

„Dobrý,” řekla Rita a vstala, aby jim podala ruku.

Zdálo se, že toto byla mladší sestra Delores Manningové. Mohla být tak o tři nebo čtyři roky mladší a velice se podobala fotografii Delores, která byla na zadní straně knihy Chycena láskou.

„Rozumím,” reagoval Ellington. „Možná tedy, že je nakonec dobře, že jste tu také.”

„Proč?” zeptala se Tammy a posadila se na gauč vedle dcery. Z popelníku si vzala odloženou cigaretu a zhluboka z ní potáhla.

„Včera večer bylo auto Delores Manningové nalezeno opuštěné se dvěma proraženými koly na státní silnici 14. Nikdo o ní od té doby neslyšel ani ji neviděl. Ani její agent, ani přátelé, prostě nikdo. Doufali jsme, že byste mohly vědět, kde je.”

Mackenzie vyčetla odpověď z tváře Rity Manningové ještě předtím, než Ellington domluvil.

„Panebože,” vydechla Rita. „Jste si jistí, že to bylo jeji auto?”

„Není o tom pochyb,” řekl Ellington. „Byla v něm i zpola plná krabice s výtisky jejího posledního románu. Vracela se z autogramiády v Cedar Rapids.”

„Ano,” řekla Rita. „Byla…nejspíše na cestě sem. To byl totiž její plán. Když se ale do půlnoci neukázala, usoudila jsem, že zůstala někde v motelu přes noc.”

„Měly jste v plánu, že tu přespí?” zeptala se Mackenzie a schválně se přitom dívala na Tammy, která se zdála být mnohem více zaujata svou cigaretou, než hovorem.

„Tak nějak,” odpověděla však. „Volala mi minulý týden a říkala, že bude v Cedar Rapids. Říkala, že by se chtěla zastavit a já souhlasila. Potom jsem o tom dala vědět i Ritě a ta se tu včera také ukázala. Docela překvapení.”

„Řídila jsem celou cestu z Texasu,” dodala Rita.

„Kdy jste s Delores naposledy mluvila?” zeptal se Ellington Rity.

„Asi tak před třemi týdny. Obvykle se nám docela daří udržovat kontakty.”

„V jakém citovém rozpoložení byla, když jste spolu mluvily?” zeptala se Mackenzie.

„Byla v sedmém nebi. Zrovna s nakladatelstvím podepsala smlouvu na další tři knížky. Plánovaly jsme, že až příště přijede do Texasu, půjdeme popít na zábavu.”

„Vy jste studentka, rozumím tomu správne?” zeptal se Ellington.

„Ano, v posledním ročníku,” odpověděla.

„Paní Manningová,” řekla Mackenzie a ujistila se přitom, aby matka pochopila, že mluví k ní a ne k dceři, „pokud nevadí, že to tak řeknu, nezdá se, že by vás ty zprávy příliš rozrušily.”

Oslovená pokrčila rameny, vydechla oblak kouře a típla cigaretu do hromádky popela z těch předešlých. „Vypadá to, že kdosi od FBI ví líp než já, jak se ohledně toho mám cítit.”

„To netvrdím, paní,” řekla Mackenzie.

„Podívejte se…mluvíme tu o Delores. Ta holka má hlavu pevně posazenou na ramenech. Jsem si jistá, že zavolala Triple A nebo nějakou jinou bandu zlodějů, když ta kola píchla. Momentálně je nejspíš už na půl cesty zpátky do New Yorku. Pokud by se dostala do nějakých trablů, tak by zavolala.”

„Takže by jí nebylo trapné vám zavolat o pomoc?”

Tammy se nad tím na vteřinku zamyslela. „Nejspíše ne. Zavolala by o pomoc a potom začala vyšilovat, kdybych se začala moc ptát. Ona taková už je.”

Nelibost v jejím hlase byla téměr stejně hutná, jako vzduch v tom malém přívěsu.

„Takže nemáte ponětí, kde by mohla být?” pokračoval Ellington.

„Vůbec. Ať už je kdekoliv, neobtěžovala se zavolat a povědět mi to. To ale není žádné velké překvapení. Obecně mi toho moc neříká.”

„Dobrá,” řekl Ellington. Rozhlédl se přitom po místnosti a zamračil se. Mackenzie si byla jistá, že v tom okamžiku myslí na to samé, co ona: právě jsme promarnili hodinu a deset minut cestováním.

Podívala se na Ritu, protože Tammyina laxnost ji popouzela. „Pracuje na tom policie z Bent Creeku, stejně jako agenti dvou různých kanceláří. Podle toho, co víme, je nezvěstná zhruba dvacet devět hodin. Pokud najdeme něco nového, spojíme se s vámi.

Rita kývla a slabým hlasem dodala: „Díky.”

Mackenzie s Ellingtonem oba chviličku počkali, aby dali Tammy šanci cokoliv dodat. Když si namísto toho zapálila další cigaretu a sáhla po televizním ovladači, Mackenzie vstala a vydala se ke dveřím.

Jakmile se ocitla venku, zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu a pokračovala rovnou k autu. Když Ellington vyšel z domu, ona už si otvírala dveře u spolujezdce.

„Jste v pohodě?” zeptal se a mířil k ní.

„Nic mi není,” odpověděla. „Jenom nedokážu strávit lidi, kteří si vůbec nedělaji starosti o vlastní rodinu.”

Chtěla znechuceně nasednout do auta, když tu se dveře přívěsu Tammy Manningové znovu otevřely. Oba agenti se podívali na Ritu, která se k nim hnala téměř poklusem. Došla k autu a s roztřeseným povzdechem je oslovila.

„Panebože, já se tak omlouvám,” řekla. Mackenzie si všimla, že i ona tady venku dýchá s viditelným ulehčením. „S mámou to jde trochu z kopce jak umřel táta. A když Delores prorazila jako spisovatelka, tak to mámu nějak urazilo.”

„Tohle nám nemusíte vysvětlovat,” řekl Ellington. „Občas to vídáme.”

„Buďte ke mě ale upřímní…to s Delores…myslíte, že se zase najde? Nebo myslíte, že může být někde mrtvá?”

„Je příliš brzy něco takového povědět,” řekla Mackenzie.

„Bylo…no, bylo tam někde něco jako podezřelého?”

Mackenzie si vzpomněla na to obarvené sklo. Byla si docela jistá, že stále ještě měla trochu té barvy za nehty. Přesto však bylo příliš brzy na to vydat členům rodiny takovou informaci. Nebyl by to dobrý nápad, dokud nebude moci být spojena s dalšími stopami.”

„Znovu, zatím si nejsme jisti vůbec ničím,” odpověděla.

Rita přikývla. „Díky alespoň za to, že jste nám to dali vědět. Když něco najdete, tak zavolejte přímo mně. Mámu z toho pro teď vynechme. Nevím, co jí tak trápí. Ona jen…já nevím. Je to stárnoucí ženská, která neměla zrovna lehkej život a nijak se nesnaží se z toho vyhrabat.”

Dala jim své číslo a potom se pomalu vrátila zpět na schody. Když Ellington nastartoval a couval na cestu, Rita jim zadumaně zamávala.

„Tak, co si myslíte?” zeptal se Ellington zatímco vedl auto mezi přívěsy. „Byl to promarněný čas?”

„Ne. Myslím, že teď o Delores víme dost na to, abychom mohli říci, že by zavolala, pokud by se její plány nečekaně změnily.”

„Jak si tím můžete být tak jistá?”

„Nejsem si tím jistá. Ale z toho, co jsme posbírali od Tammy a Rity se zdá, že se Delores snažila s rodinou udržovat kontakty. Rita říkala, že měly občas napjaté vztahy. Nemyslím si, že by se Delores ptala, jestli může přijet, kdyby nebyla žádná naděje na zlepšení. A pokud je tomu opravdu tak, jistě by zavolala, kdyby se její plány náhle změnily.”

„Možná, že si to s tím smířením rozmyslela.”

„O tom pochybuju. Matky a dcery…když se odcizí…bývá to dost tvrdé. Delores by se jistě o nic nepokoušela jenom proto, aby z toho potom zase vycouvala.”

„Je vidět, že znáte problematiku,” řekl Ellington. „Vaše analýza je působivá.”

Mackenzie ten kompliment skoro ani nevnímala. Myslela na svou vlastní matku - ženu, se kterou nemluvila už velmi dlouhou dobu. Analyzovat tento vztah pro ni bylo snadné. Věděla o tom všechno z vlastní zkušenosti. Nebylo nic težkého to vztáhnout i k Tammy a Delores.

Přemýšlela nad tím, zda Delores Manningová v těchto jistě krušných chvílích na matku myslí. Tedy samozřejmě, pokud je vůbec ještě naživu.