Читать книгу Ještě Než Vezme - Блейк Пирс - Страница 9

Mackenzie byla velice překvapená, že místní kancelář vybavila Thorssona s Heidemanem Chevroletem Suburban. Po jízdě ve svém vlastním křápu a uniformních automobilech z půjčoven, se kterými se posledních pár měsíců potýkala, konečně měla pocit, že cestuje stylově. Když o hodinu a deset mnut později dorazili na první místo činu, byla však už ráda, že může ven. Nebyla zvyklá na takový komfort a během jízdy zjistila, že se v tom vlastně necítí nijak příjemně.

Thorsson zaparkoval u krajnice státní silnice číslo 14, což byla jednoduchá dvouproudá komunikace táhnoucí se hlubokými lesy Iowy. Po cestě si Mackenzie všimla několika odboček na prašné cesty, které se zdály všechny víceméně zapomenuté. Každou přehrazovaly dva kůly, mezi nimiž se táhnul drát či řetěz. Jinak už tam nebylo nic než stromy a stromy.

Thorsson s Heidemanem je dovedli k několika místním policistům, kteří na ně jenom nezúčastněně mávli na pozdrav. Vpředu před nimi stálo mezi dvěma zaparkovanými policejními vozy červené Subaru. Obě kola na straně řidiče byla prázdná.

„Jaká je policejní přítomnost tady kolem?“ zeptala se Mackenzie.

„Maličká,“ odpověděl Thorsson. „Nejbližší město je Bent Creek. Žije tam zhruba devět set lidí. Jejich policejní posádka se skládá z jednoho šerifa – který je teď mimochodem tady – dvou zástupců a sedmi pochůzkářů. Bylo tu pár stáťáků z Des Moines, ale v momentě, kdy jsme se do toho vložili my, se zase stáhli. Teď je to záležitost FBI. Zhruba tak vypadá současná situace.“

„Takže jsou rádi, že jsme sem do těch lesů přijeli na pomoc?“ zeptal se Ellington.

„Absolutně,“ odpověděl Thorsson.

Došli k autu a pár chvil kolem něj jenom tak kroužili. Mackenzie se přitom stačila podívat i zpátky k policistům. Pouze jeden z nich se skutečně zajímal, co tam ti agenti FBI dělají. To jí ale vůbec nevadilo. Obvykle totiž tihle policisté nejnižších úrovní věci jenom komplikovali a nadělali více nepořádku, než zajistili stop. Bylo by skvělé dělat na tomhle případu, aniž by se člověk musel ohlížet na uražené ego místního sboru.

„Bylo v autě už provedeno zjištění otisků prstů?“ zeptala se.

„Ano, dnes ráno,“ řekl Heideman. „Můžete se tam podívat.“

Mackenzie otevřela dveře u spolujezdce. Rychlý pohled dovnitř jí prozradil, že v tom autě možná už byly sejmuty otisky prstů, ale jinak nebylo za důkazní materiál zajištěno vůbec nic. Na sedadle spolujezdce dokonce pořád ještě ležel mobilní telefon. Na palubní desce potom našla balíček žvýkaček a několik zmačkaných a poházených poznámkových papírků.

„Tohle je auto té spisovatelky, že?“ zeptala se.

„Přesně tak,“ odpověděl Thorsson. „Delores Manningová.“

Mackenzie pokračovala v ohledání vozidla. Našla Deloresiny sluneční brýle, víceméně prázdný diář, pár kopií literárního magazínu The Tin House na zadním sedadle, společně s drobnými mincemi tu a tam. V kufru byla pouze krabice s knihami. V ní bylo osmnáct kopií knihy nazvané Zaslepena láskou od Delores Manningové.

„Byly otisky sejmuty i tady vzadu?“ zeptala se.

„Ne, myslím, že ne,“ odpověděl Heideman. „Je to jenom krabice s knížkami, že?“

„Ano, ale pár jich chybí.“

„Vracela se z autogramiády,“ řekl Thorsson. „Nejspíše je prodala nebo rozdala.“

Nebylo to nic, co by stálo za dohady, a tak to nechala být. Přesto však nakonec dvě knihy prolistovala. Obě byly od Manningové podepsány na titulní straně.

Mackenzie vrátila knihy zpátky do krabice a namísto nich se začala zaobírat silnicí. Kráčela po jejím okraji ve snaze nalézt jakékoliv známky, že tam bylo nastraženo něco, co by pneumatiky prořízlo. V jednom okamžiku se ohlédla za Ellingtonem a s uspokojením zjistila, že ten už se mezitím věnuje pneumatikám samotným. I z místa, kde stála, viděla na slunci se třpytící střepy trčící z kol.

Na silnici o kus dál bylo toho skla více. Sluneční paprsky, které si proklestily cestu skrz koruny stromů nad silnicí, dopadaly přímo na něj a činily ten pohled jaksi strašidelně krásným. Mackenzie došla až k tomu místu a přidřepla, aby si vše lépe prohlédla.

Na první pohled bylo jasné, že tu to sklo bylo rozmístěno záměrně. Bylo poházeno především podél dvojité žluté čáry ve středu vozovky. Bylo to několik kupek tu a tam, ale ta největší byla umístěna tak, aby na ní někdo, kdo tudy pojede, musel v každém případě najet. Na silnici leželo i několik větších střepů, které nejspíš nebyly zasaženy a tedy nebyly rozdrceny na malé kousíčky jako ostatní. Mackenzie zvedla ze země jeden z větších střepů a prohlížela si jej.

Na první pohled to bylo tmavé sklo, ale když se Mackenzie podívala pozorněji, zjistila, že bylo ve skutečnosti obarveno do černa až později. Aby neodráželo tolik světla od blížících se světel, pomyslela si. Někdo, kdo by tu projížděl v noci, by viděl lesk skla na silnici, ale ne, když bylo obarveno černou barvou.

Vybrala si pár větších kousků a zkusila na nich zaškrábat nehtem. Sklo, které se objevilo pod barvou bylo dvou různých barev. Většina byla jednoduše čirá, ale několik střepu mělo lehce zelený nádech. Všechny byly příliš tlusté na to, aby mohly pocházet z obyčejné pivní lahve nebo něčeho podobného. Spíše to vypadalo na sklo používané k výrobě nádobí. Některé kusy byly půl druhého palce silné i poté, co se po nich prohnala váha auta Delores Manningové.

„Všimnul si někdo, že je to sklo posprejované?“ zeptala se.

Policisté u krajnice se na sebe podívali zmatenými pohledy. Dokonce i Thorsson s Heidemanem na ni pohleděli s otázkou.

„To znamená, že ne,“ doplnil to Thorsson.

„Byly už ty střepy sebrány a analyzovány?“ ptala se Mackenzie dál.

„Sebrány, ano,“ odpověděl Thorsson. „Analyzovány, ne. Ale jeden tým na tom teď dělá. Výsledky bychom měli mít do pár hodin. Předpokládám, že nám podají i zprávu o tom spreji.“

„Ale na ostních místech tohle sklo nebylo, že?“

„Přesně tak.“

Mackenzie vstala, ještě jednou se zadívala na sklo a v duchu si začala upravovat profil podezřelého, jenž si vytvořila v letadle.

Žádné sklo na předchozích místech, přemýšlela. To znamená, že mu záleželo na této konkrétní ženě. Proč? Možná, že ty první dvě zmizení byly jenom náhody. Možná, že podezřelý byl jenom ve správný čas na správném místě. Pokud by tomu tak bylo, šlo o definitivní důkaz toho, že je místní – vesnický člověk, ne někdo z města. Jenže také je chytrý a plánuje. Neprovádí ty akce jenom tak od boku.

Ellington došel k ní, aby sklo prozkoumal sám. Ani se na Mackenzie nepodíval, když se zeptal: „Nějaké nápady?“

„Pár.“

„Například?“

„Je to venkovan. Nejspíše místní, jak jsme si mysleli. Také si myslím, že tenhle únos byl plánován. Propíchnutá kola...udělal to schválně. Pokud na předchozích místech nebylo sklo, nastražil jej pouze tentokrát. Takže si myslím, že nad předchozími únosy neměl kontrolu. Měl jenom štěstí. Ale tenhle...na tom už musel trochu pracovat.“

„Myslíte, že stojí za to promluvit si s rodinou?“ zeptal se Ellington.

Mackenzie si nebyla jistá, jestli ji zkouší podobně, jako to dělával Bryers, anebo jestli jej opravdu zajímá postoj, který by ona zaujala.

„Je to nejrychlejší způsob, jak získat nějaké odpovědi, který momentálně asi máme,“ odpověděla. „I kdyby to nakonec nic nepřineslo, budeme mít splněnou jednu povinnost.“

„To zní, jak když to říká nějaký robot na psaní učebnic,“ usmál se Ellington.

Mackenzie to ignorovala a namísto toho přešla k zadní straně vozu. Thorsson s Heidemanem je oba jenom sledovali.

„Víme, kde Delores Manningová bydlí?“ zeptala se Mackenzie.

„V Buffalu v New Yorku,“ odpověděl Thorsson. „Ale její rodina bydlí nedaleko Sigourney.“

„To je tady v Iowě, že?“

„To je,“ řekl Thorsson. „Její matka žije asi tak deset minut od města. Otec zemřel. Nikdo její rodinu ještě o jejím zmizení neinformoval. Podle toho, co víme, tak je nezvěstná jenom něco kolem dvaceti šesti hodin. A, i když to nemůžeme potvrdit, říkali jsme si, jestli rodinu náhodou nenavštívila, když byla v Cedar Rapids na autogramiádě.“

„Myslím, že by měli být informováni,“ řekla Mackenzie

„Souhlas,“ přidal se k ní Ellington.

„Poslušte si,“ uchechtl se Thorsson a trochu sarkasticky dodal. „Sigourney je odsud asi tak hodinu a čtvrt autem. Rádi bychom se přidali, ale to nebylo v našich příkazech.“

Když tu větu dokončoval, přišel k nim jeden z policistů. Jeho odznak jim pověděl, že právě tohle je šerif této oblasti.

„Potřebujete nás k něčemu?“ zeptal se.

„Ne,“ odpověděl Ellington. „Možná jenom kdybyste nám mohl povědět o nějakém dobrém hotelu tady v okolí.“

„V Bent Creeku je jenom jeden,“ řekl šerif. „Takže to je jediné místo, které můžu doporučit.“

„Dobrá, vypadá to, že tedy na vaše doporučení dáme. Také by se nám hodilo jedno další ohledně pronájmu vozidla.“

„To vám můžu zařídit sám,“ řekl šerif a nechal to, jak to bylo.

S lehkým pocitem, že byli tak trochu odbyti, se Mackenzie vrátila k Suburbanu a posadila se na zadní sedadlo. Zatímco zbylí tři agenti nasedali, Mackenzie začala přemýšlet o těch prašných odbočkách, které viděla po cestě sem. Kdo ty pozemky vlastní? Kam ty cesty vedou?

Po cestě do Bent Creeku se v Mackenziině hlavě rodily další a další otázky...některé nedůležité, ale jiné naopak ovoce nést mohly. Všechny si je snažila zapamatovat a zároveň nadále přemýšlela o tom skle na silnici. Pokoušela se představit si, jak je někdo barví na černo s vědomým úmyslem, že tím zastaví něčí automobil.

Vypovídalo to něčem více než o pouhém záměru. Bylo v tom i pečlivé plánování a znalost dopravních podmínek na státní silnici 14, to vše pozdě v noci.

Náš člověk je nebezpečně chytrý, přemýšlela. Také je to plánovač a zdá se, že jde výhradně po ženách.

Sumírovala si v duchu profil jejich člověka, když tu si najednou uvědomila, že je čím dál více nervózní...měla pocit, že by měli jednat rychle. Nemohla se zbavit dojmu, že někde za těmi stromy kdosi rozbíjí další sklo a barví je sprejem.

A především plánuje únos další oběti.