Читать книгу Ještě Než Vezme - Блейк Пирс - Страница 13

Nasyceni čínským jídlem a informacemi o všech třech únosech opustili Mackenzie s Ellingtonem policejní stanici v Bent Creeku v 21:15. Jediný motel ve městě – Motel 6, který vypadal, jako kdyby nebyl natřen, ozdoben nebo alespoň povšimnut od poloviny osmdesátých let – byl jenom pět minut jízdy vzdálen. Nebylo žádným překvapením, že se tam pro ně našly dvě prázdné místnosti, které si mohli pronajmout na tak dlouho, jak jenom chtěli.

Když opustili stanici a vystoupili ven do noci, Mackenzie se rozhlédla po parkovišti. Bent Creek bylo opravdu velmi malé město. Tak malé, že dokonce i místní obchodníci spolupracovali, aby využili prostor co nejefektivněji. Vypovídal o tom už jenom fakt, že na druhé straně parkoviště patřící Motelu 6 fungoval nevelký bar. Mackenzie si pomyslela, že to vlastně docela dává smysl. Kdokoliv, kdo by chtěl bydlet v motelu v Bent Creeku, se také velice pravděpodobně potřeboval napít.

Ona sama se rozhodně na panáka cítila.

Ellington jí lehce poklepal na záda a vyrazil tím směrem. „Pití je na mě,“ řekl.

Mackenzie si začínala užívat suchý a poměrně jednoduchý humor, který spolu postupně vyvinuli. Dříve mezi nimi bylo jakési trapné napětí, ale to už bylo v tomto okamžiku skoro pryč. Aby toho docílili, vytvořili si jakési proměnlivé přátelství založené na jejich práci – práci, která si vyžadovala logické myšlení s nulovou tolerancí k nesmyslným gestům a řečem. Zatím to fungovalo docela dobře.

Přidala se k němu a když přešli parkoviště a vstoupili do baru – trochu neoriginálně pojmenovaného Bent Creek Bar – byla temnota noci vystřídána zakouřeným přítmím, jež bylo pro podniky podobného typu tak charakteristické. Ze zaprášeného jukeboxu hrála stará píseň od Travise Tritta. Mackenzie s Ellingtonem se usadili na rohu baru. Objednali si pivo a jako kdyby jednoduchost toho baru znemožňovala uvolnit se a možná se i bavit, Ellington se rychle vrátil zpátky k práci.

„Myslím, že ty vedlejší cesty, co vystřelují ze silnice 14, stojí za prověření,“ řekl.

„Souhlas,“ odpověděla. „Docela se divím, že to nebylo zmíněno na žádném z těch papírů, se kterými policie pracuje.“

„Možná, že to tu jenom znají lépe, než my,“ namítnul Ellington. „Klině to můžou být jenom slepé polňačky, které po chvíli prostě končí. Je tu důvod, proč jste se na ně nezeptala, když jsme byli v zasedačce?“

„Skoro zeptala,“ řekla. „Ale oni to všechno tak skvěle poskládali...nechtěla jsem jim to pošlapat. Celá tahle věc s policejním oddělením, které před námi ohýbá záda a snaží se, je pro mě něco nového a silně nečekaného. Nadhodím to zítra. Pokud by to bylo super důležité, rozhodně by je už prověřili sami nebo by je dnes večer alespoň zmínili.“

Ellington přikývl a napil se svého piva. „Sakra, skoro jsem zapomněl,“ řekl. „Bylo mi to velice líto, když jsem se doslechl o Bryersovi. Pracoval jsem s ním jenom párkrát a navíc ještě nepřímo. Ale vždycky se mi zdál jako slušný a milý chlap. Navíc skvělý agent podle toho, co jsem slyšel.“

„Ano, byl úžasný,“ odpověděla Mackenzie.

„Nejsem si jistý, jestli byste tohle chtěla slyšet, nebo ne,“ pokračoval Ellington, „ale vaše párování s ním poté, co jste nastoupila k FBI, bylo mnoha lidmi považováno za trochu kontroverzní. Bryers byl tak trochu něco jako horké zboží. Jeden z nejlepších. Ale když se mu doneslo, že je tu ta možnost, byl jednoznačně pro. Myslím, že někde hluboko v duši odjakživa chtěl být mentorem. A myslím, že dostal dobrého studenta hned napoprvé.“

„Díky,“ řekla. „Ale zatím nemám pocit, že bych si to něčím zasloužila.“

„Proč ne?“

„No...já nevím. Možná, až se mi podaří vyřešit případ, během kterého něčím McGratha desetkrát nenaštvu.“

„Dělá to jenom proto, že od vás hodně očekává. Přišla jste k nám a od začátku připomínáte knot dynamitu, který už hoří a jen a jen vybuchnout.“

„A proto nás dal pro tentokrát dohromady?“

„Ne. Myslím, že mě tu chtěl jenom kvůli mým konexím s kanceláří v Omaze. A mezi námi a nikým dalším, on si opravdu přeje, abyste v tomhle případu uspěla. Chce, abyste zazářila a se mnou na palubě budete mít menší šanci skončit v jednom z těch kovbojských sólíček, ke kterým tak tíhnete.“

Mackenzie se s ním chtěla začít hádat, ale přitom věděla, že má pravdu. Takže se namísto toho jenom napila ze svého piva. Z jukeboxu se nyní valila hudba Bryana Adamse a nějak se přihodilo, že si Mackenzie objednala další.

„Takže, povězte mi,“ pokračovala. „Pokud bych na tomhle nedělala s vámi, jak byste k tomu přistupoval? Co byste dělal?“

„Stejně, jako to děláte vy. Pracoval bych ve spojení s lokální policií a pokoušel se mezi nimi dělat přátele. Dělal bych si poznámky o všem možných teoriích, které by mě napadaly.“

„A napadá vás nějaká?“ zeptala se.

„Žádná mimo těch, které jste již zmínila v zasedačce. Myslím, že jsme na něco kápli...že je tenhle člověk jakýmsi sběratelem. A stydlivým samotářem. Jsem si docela jistý, že ty ženy neunáší jenom proto, aby je zabil. Myslím, že v tomhle máte naprostou pravdu.“

„Co mi nedělá dobře,“ řekla Mackenzie, „jsou všechny ty ostatní důvody, proč by ty ženy unášel a sbíral.“

„Všimla jste si, že šerif Bateman držel v místnosti po celou dobu policistku ženského pohlaví?“ zeptal se Ellington.

„Ano. Robertsovou. Myslím, že to bylo ve snaze udržet konverzaci zaměřenou na fakta a ne na spekulace. Spekulace o důvodech, proč by ten člověk měl ty ženy držet. K diskuzím o znásilňování, sexuálním zneužívání a tak, by nejspíše bylo mnohem snazší sklouznout, kdyby v místnosti nebyly další ženy.“

„To vás zneklidňuje?“ zeptal se Ellington.

„Dříve tomu tak bylo. Docela jsem kvůli tomu vyšilovala. Ale teď mi to ani moc nevadí.“ Toto nebyla stoprocentní pravda, ale Mackenzie si nepřála, aby to o ní Ellington věděl. Ve skutečnosti jí totiž podobné případy nutily vydat ze sebe jenom to nejlepší právě proto, že nedokázala zachovat klidnou hlavu.

„Je to na prd, co?“ pokračoval. „Ta část našeho já, která časem vůči podobným věcem zlhostejní.“

„Ano,“ odpověděla. Zároveň se znovu schovala za pití svého piva. Fakt, že se Ellington odhodlal k takovému kroku, ji docela zaskočil. Pro něj možná nic moc neznamenal, ale v jejích očích to bylo vyjádření jisté míry zranitelnosti.

Dopila svoje pivo a poslala jej na konec baru. Když si toho barman všimnul a chtěl se vydat k ní, odmávla jej. „Jsem v pohodě,“ řekla, otočil se k Ellingtonovi a dodala: „Říkal jste, že zaplatíte, že?“

„Ano, zatáhnu to. Dejte mi chviličku. Doprovodím vás k pokoji.“

Bylo jí trapně z lehkého vzrušení, které při těch slovech pocítila. Ve snaze zastavit jej ještě předtím, než se vyvine v něco většího, zakroutila hlavou. „To není nutné,“ řekla. „Dokážu se o sebe postarat.“

„Já vím, že ano,“ odpověděl a rovnou posunul svou prázdnou sklenici po baru. „Pro mě ještě jednu,“ řekl barmanovi.

Mackenzie mu zamávala a vydala se ven. Když potom kráčela po parkovišti, malá část jejího já si nemohla pomoci a musela myslet na to, co by se stalo, kdyby se k motelu vracela s Ellingtonem. Co by na ně čekalo kdyby dorazili ke dveřím a žaluzie by byly staženy.

***

Uběhlo dobrých dvacet minut, než jí ty myšlenky zcela opustily. Jako obvykle použila práci, aby se od podobných věcí odreagovala. Otevřela svůj laptop a zobrazila si emaily. Našla několik nových zpráv od policejního oddělení Bent Creek, které přišly za poslední půlden – další způsob, jakým ji tu rozmazlovali.

Poslali jí mapy oblasti, hlášení o pouhých čtyřech zmizelých osobách za posledních deset let, analýzu dopravní situace provedenou státem Iowa v roce 2012, a dokonce i seznam všech zatčení provedených za posledních pět let, kdy měli zatčení v rejstříku nějaký záznam o napadení. Mackenzie si to všechno prohlédla a potom se blíže zaměřila na ty čtyři zmizelé osoby.

Dvě z nich byly považovány za útěkáře z domova a Mackenzie s tím závěrem po přečtení podrobností souhlasila. Oba případy byly učebnicovým příkladem rozzlobených teenagerů, kteří byli znuděni životem v malém městě a odešli z domova mnohem dříve, než by se to rodičům líbilo. Jednou z nich byla čtrnáctiletá dívka, která svou rodinu před dvěma roky nakonec kontaktovala a pověděla jim, že nyní žije docela pohodlně v Los Angeles.

Další dva případy byly ale komplikovanější. Jeden hovořil o desetiletém chlapci, který byl unesen z dětského hřiště u kostela. Když se toho někdo konečně doftípil, byl již tři hodiny nezvěstný. Mezi místními se říkalo, že jej odvezla jeho babička a to kvůli neutěšené situaci v rodině. Rodinné drama plus pohlaví a věk uneseného Mackenzie nutily pochybovat, že tu může být nějaké spojení na současné případy.

Čtvrtý případ vypadal slibněji, ale i tak byl dost slabý. První, co vzbudilo její pozornost bylo, že se rovněž odehrál v souvislosti s autonehodou. V roce 2009 vyletěli Sam a Vicki McCauleyovi ve sněhové bouři ze silnice. Když policie a ambulance dorazily na místo, Sam byl sotva naživu a nakonec zemřel po cestě do nemocnice. Neustále se ptal, kde je jeho žena. Podle zprávy musela být Vicky McCauleyová při nehodě vymrštěna ven z auta, ale její tělo se nikdy nenašlo.

Mackenzie prošla hlášení dvakrát, ale neobjevila nic, co by popisovalo důvod havárie. Několikrát byla zmíněna zledovatělá vozovka, což bylo dobré vysvětlení, ale Mackenzie si přesto myslela, že by bývalo stálo za to, jít v tomto aspektu trochu hlouběji. Pročetla hlášení ještě jednou a potom jej začala znovu simultánně s hlášením o únosu Delores Manningové. Všechno nasvědčovalo tomu, že jediným spojením mezi těmi dvěma nakonec byl fakt, že se to stalo při autonehodě.

Po chvíli se rozhodla pro jiný přístup a pokusila se zařadit tři současná zmizení vedle těch čtyřech případů. Bylo to skoro nemožné. Dva neobjasněné případy byly považované za útěky a i když v obou případech šlo o ženy, bylo zde příliš mnoho otevřených možností. Navíc, tři unesené ze současnosti zmizely ze svých automobilů. Možná proto, že uvíznout na takové cestě, se stávalo poměrně často. V každém případě to nijak nesedělo na útěk z domova náctileté holky. Ty případy na sebe jednoduše nepasovaly.

Tenhle chlápek nestojí o problémové náctileté, které utíkají od mámy s tátou. Jde po ženách. Ženách, které z nějakého důvodu jezdí venku v noci ve svých autech. Možná, že si uvědomuje, že je tu naděje, že mu někdo ve snaze získat pomoc snáze uvěří – obzvláště potom ženy.

Na druhou stranu, většina žen by byla velice opatrná, kdyby se u nich v noci objevil neznámý muž. Obzvláště v okamžiku, kdy jsou jejich auta rozbitá.

Možná, že ho znají…

To se také zdálo přitažené za vlasy. Podle toho, co jim pověděly Tammy a Rita Manningovy, neznala Delores v Bent Creeku vůbec nikoho.

Mackenzie se vrátila k případu McCauleyových. Především proto, že byl jediný, kde bylo alespoň slaboučké vlákénko podobnosti. Potom se znovu podívala do emailové schránky a otevřela ten úplně nejčerstvější. Odpověděla na něj:

Velice vám děkuji za pomoc. Říkala jsem si, jestli byste mi mohli co nejrychleji poskytnout pár dalších informací. Ráda bych získala seznam a kontaktní údaje členů rodiny McCauleyových, kteří žijí v okruhu padesáti mil. Pokud byste náhodou měli číslo na agenta Delores Manningové, bylo by to úplně skvělé.

Mackenzie se cítila skoro provinile, že si takovým způsobem vyžádala informace. Jenže pokud policejní oddělení v Bent Creeku opravdu chtělo tak hodně pomáhat, hodlala jejich zdroje využít, jak jen to bude možné.

S odesláním emailu otevřela další dokument...ten, který se jí úspěšně dařilo odkládat už skoro tři týdny. Rychle prolistovala všemi stránkami, až nalezla jednu fotografii.

Byla to navštívenka se jménem jejího otce napsaným rukou na zadní straně. Na té přední, jež zobrazovala fotografie předchozí, bylo tlustým písmem napsáno jméno společnosti: Barker Antiques: Nové i staré sběratelské rarity.

To bylo vše. Mackenzie už dávno věděla, že to místo neexistuje – alespoň o něm ona sama ani FBI nedokázali nic zjistit – což to všechno jenom zhoršovalo. Dívala se na kartu a bolelo ji u srdce. Momentálně byla jenom asi dvě hodiny jízdy od místa, kde její otec zemřel a možná tři hodiny od místa, kde byla nalezena ta navštívenka – téměř dvacet let po jeho smrti.

Nebyl to její případ...ne doopravdy. McGrath jí dal něco jako podpultové povolení asistovat, když bude moci, ale zatím se na případu nic nedělo. Myslela na Kirka Petersona, detektiva, který odhalil vazby odkazující současný případ k tomu týkajícímu se jejího otce. Nakonec mu skoro zavolala, ale zarazila se, když zjistila, že je 23:45. Navíc, o čem by si asi tak povídali, než o tichu, které se kolem současného i toho znovuotevřeného případu rozprostíralo?

Jenže ona mu potřebovala zavolat. Možná, že po tomhle případu by se mohla Petersonovi a případu v Nebrasce věnovat naplno. Už bylo na čase, aby tu obludu ohledně vraždy jejího otce konečně jednou provždy smetla ze stolu.

Připravila se do postele, vyčistila si zuby a převlékla se do tenkých tepláků a trička. Ještě než se však uložila, ještě jednou a naposledy se podívala na telefon, zda nemá další emaily.

Zjistila, že její požadavek na Bent Creekskou polici byl zodpovězen pouhých sedmnáct minut poté, co email poslala. Informace, jež obsahoval, si uložila mezi ostatní dokumenty a chvilku přemýšlela, jak zorganizovat zítřejší den. Teprve poté si konečně dovolila zhasnout, uvolnit se a trochu se prospat.

Nerada zakončovala den tím, že dumala o nezodpovězených otázkách. Zpočátku to nedokázala a často končila přemýšlením o případu místo spaní, ale po čase se přece jen naučila nechávat nové otázky na další den a nechat odpovědi přes noc uzrát v temnotě a pohodlně mimo její mysl.