Читать книгу Ještě Než Vezme - Блейк Пирс - Страница 12

KAPITOLA ŠESTÁ

Оглавление

Mackenzie věděla, že kancelář FBI nejbližší Bent Creeku je v Omaze v Nebrasce. Pomyšlení na to, že by se vrátila do Nebrasky v oficiální pozici, bylo vzrušující, ale ještě mnohem více ji děsilo. Takže s Heidemanovým telefonátem o tom, že základna pro současné vyšetřování bude na policejní strážnici v Bent Creeku, jí spadl kámen ze srdce.

Spolu s Ellingtonem tam dorazili chvilku po šesté večer, a když Mackenzie procházela dveřmi do budovy, pocity ženy, pracující v jinak téměř výlučně mužském prostředí ozbrojených složek na středozápadě, se jí pomaloučku vracely. Někteří z policistů se na ni budou dívat téměř až misogynsky. Změna oblečení a titulu s tím očividně nic moc neudělala. I teď ji muži jistě rychle odsoudí jako policistku druhé kategorie.

Přestu tu však rozdíl byl. Mackenzie to totiž bylo úplně jedno. Nezajímalo jí, jestli někoho urazí nebo snad zraní jeho city. Byla tu jménem FBI a jejím posláním bylo pomoci nespecializované místní policii s člověkem, který tu ze silnic unášel ženy. Rozhodně je nenechá, aby se k ní chovali stejným způsobem, jako když na středozápadě pracovala naposledy jakožto detektiv u nebraské policie.

Když však vstoupila do stanice, zjistila, že alespoň část jejích obav není nutná. Možná, že titul přece jenom něco znamenal. Když je odvedli do zasedací místnosti, zjistila, že jim policisté objednali čínu. Jídlo bylo vyložené na malém kávovém baru v zadní části místnosti a vedle něj stálo několik dvoulitrových lahví s pitím.

Thorsson s Heidemanem si v té chvíli již užívali nečekané večeře a cpali se nudlemi lo mein a oranžovým kuřetem. Ellington se na Mackenzie podíval, jako kdyby chtěl říci, Co naděláš?, pokrčil rameny a vydal se k jídlu též. Mackenzie učinila to samé, zatímco do místnosti přicházelo ještě několik dalších lidí. Když si sedala za velký konferenční stůl se svou porcí sezamového kuřete s krabím ragú, jeden z policistů, kterého již předtím zahlédla na místě činu na silnici 14, k ní došel a podal jí ruku. Jeho odznak jí připomněl, že má tu čest s místním šerifem.

„Agentka Whiteová, že?” zeptal se.

„To jsem já.”

„Rád vás poznávám, jsem šerif Bateman. Slyšel jsem, že jste se vy a váš partner vypravili do Sigourney promluvit si s matkou poslední unesené. Nějaké výsledky?”

„Nic. Jenom potenciální zdroj informaci’, který si můžeme odškrtnout za prověřený. A docela jisté potvrzení, že tu nejde o někoho, kdo by prostě změnil plány, nechal tu auto a nikomu se neozval.”

Šerif Bateman neskrýval zklamání. Pokýval hlavou a odešel do jiné části místnosti, aby se připojil ke dvěma dalším policistům v hovoru.

Když si k ní Ellington přisedl, oba obrátili pozornost do přední části místnosti. Muž, který se již dříve představil jako asistent Wickline umisťoval na bílou tabuli fotografie a nákresy z míst činu a připevňoval je magnety. Další policistka - s Mackenzie jediná žena v místnosti - psala na druhé straně tabule poznámky.

„Zdá se, že si dávají záležet,” poznamenal Ellington.

Mackenzie myslela na to samé. Předpokládala, že tohle bude nedbale poslepovaný cirkus podobný tomu, na kterém pracovala v Nebrasce. Ale způsob, jakým bylo v Bent Creeku vše organizováno, ji zatím jenom příjemně překvapoval.

O pár minut později se šerif Bateman došel zeptat policistů u tabule a následně vyhnal ty dva pryč z místnosti. Zůstala jenom policistka, jež se posadila za stůl. Bateman zavřel dveře a došel před tabuli. Pohledem přehlédl osazenstvo, sestávající ze čtyř agentů FBI a tří policistů z jeho sboru.

„Připravili jsme večeři, protože nemám ponětí, jak dlouho tu budeme,” řekl. „Obvykle v Bent Creeku pomoc FBI nepotřebujeme, takže tohle je pro nás nové. Takže, agenti, povězte mi, jestli je tu cokoliv, co můžeme udělat, aby všechno lépe fungovalo. Hlavně však chci předat slovo vám.”

Posadil se, čímž donutil Ellingtona s Thorssonem k výměně lehce zmatených pohledů. Thorsson se záhy ušklíbl a palcem Ellingtonovi naznačil směrem k tabuli. Odpovědnost přece musí být na agentech z DC.

Ellington s ním souhlasil. Proto lehce strčil loktem do Mackenzie a řekl: „Ano, takže, agentka Whiteová nás provede všemi informacemi i teoriemi, které zatím máme.“

Mackenzie by se na tom místě mohla klidně rozzlobit, že ji takhle strčil pod vlak, ale rozhodla se, že jí to nevadí. Malá část jejího já, která byla docela pyšná na práci, kterou dělá, si stejně přála být ve vedení věcí. Možná, že se někde v skrytu duše dokonce chtěla vrátit se do této oblasti a mluvit k plné konferenčce způsobem, jaký jí v Nebrasce nikdy nebyl umožněn. Ať už byl však důvod jakýkoliv, teď byl čas to učinit. Mackenzie vstala a došla k tabuli, kde si nejprve prohlédla její obsah.

„Práce, kterou tu provedli vaši kolegové,“ začala a ukázala prstem na tabuli, „to celkem pěkně vysvětluje za mě. První unesená bydlela v Bent Creeku. Naomi Nylesová, čtyřicet sedm let. Zmizení ohlásila její dcera a stalo se před dvěma týdny. Její automobil byl nalezen na kraji silnice bez žádného zjevného poškození. Věřím, že policisté z tohoto oddělení neměli žádný problém to auto jednoduše odřídit sem na stanici.“

„To je správně,“ řekl zástupce Wickline. „Auto je pořád na zadržovacím parkovišti.“

„Druhá zmizelá osoba byla šestadvacetiletá Crystal Hallová. Její zaměstnavatel je společnost Wrangler Beef z Des Moines a ti už potvrdili, že ji poslali na služební cestu na jednu dobytčí farmu poblíž Bent Creeku. Majitel farmy potvrdil, že se tam Crystal ukázala a potom zase odjela krátce po páté večer. Historie její kreditní karty ukazuje jako poslední záznam platbu v Subwayi v Bent Creeku a to v pět padesát dva.“

Mackenzie ukázala prstem na tabuli do místa, kde policista tuto informaci již připevnil.

„Otázka zní,“ řekl Bateman, „kdy tedy byla unesena. Její auto bylo nalezeno až zhruba o půl druhé ráno. Vzhledem k tomu, že si jej nikdo nevšiml dříve, i když mluvíme o nefrekventované čtrnáctce, se dá předpokládat, že se ve městě ještě nějaký čas zdržela. Docela totiž pochybuji, že by někdo měl takovou kuráž, aby ji sebral mezi půl sedmou a půl osmou. Pokud tu kuráž ale měli...“

Zastavil se, jako kdyby se mu nelíbilo, jak bude muset svůj komentář zakončit. Takže mu Mackenzie ušetřila trápení a udělala to za něj.

„Tak to znamená, že to je někdo, kdo to tu zná,“ řekla. „Nejspíše i včetně provozu na silnici 14. Nicméně, profil našeho člověka zatím o kuráži příliš nevypovídá. Spíše se schovává v temnotách. Pronásleduje je. Zatím jsme nedokázali objevit jedinou věc, která by svědčila o otevřeném chování.“

Bateman na to přikývl s úsměvem nejen na tváři, ale i v očích. Mackenzie už takový výraz dříve viděla. Přicházel od člověka, který nejenom souhlasil s tím, co říká, ale dokonce to i oceňuje. Stejnou reakci sklidila od té policistky a muže trpícího nadváhou, sedícího na druhém konci stolu. Ten si stále ještě pochutnával na večeři. Zástupce Wickline kýval hlavou a dělal si do notesu poznámky.

„Šerife,“ řekl Ellington, „máme nějaké údaje o tom, jak je ta silnice během dne běžně dopravně vytížená?“

„Monitoring od státu, který proběhl v roce 2012 uvádí, že mezi šestou večer a půlnocí po silnici projede přibližně osmdesát vozidel. Opravdu to není nijak rušná silnice. Ale mějte na paměti, že to se týká jenom té spisovatelky a Crystal Hallové. První unesená osoba, Naomi Nylesová, zmizela na oblastní silnici 664.“

„A jak v tu dobu vypadá doprava tam?“ zeptala se Mackenzie.

„Skoro žádná,“ odpověděl Bateman. „Myslím, že číslo bylo mezi dvaceti a třiceti. Wickline, pamatuji si to správně?“

„Zní to správně,“ řekl Wickline.

„Když je už řeč o spisovatelce,“ pokračovala Mackenzie. „Delores Manningová, třicet dva let. Žije v Buffalu, ale kousek za Sigourney má rodinu. Pneumatiky jejího vozu byly proraženy rozbitým sklem na silnici. Střepy byly navíc nastříkané na černo, aby se neblýskaly v záři reflektorů. Její agent ji nahlásil za nezvěstnou asi tak hodinu a půl poté, co bylo nalezeno její auto. Objevil jej řidič náklaďáku, který projížděl kolem zhruba ve dvě ráno. Agent Ellington a já jsme mluvili s její matkou a sestrou, ale nedokázaly nám dát žádné použitelné stopy. Vlastně se zdá, že tu nejsou žádné pořádné stopy ani u jednoho z těch zmizení. Tohle tedy je bohužel všechno, co zatím máme.“

„Díky, agentko Whiteová,“ řekl Bateman. „Takže, kam se odtud teď vydáme?“

Mackenzie se ušklíbla a hlavou mírně pokynula k baru s vyloženou čínou v zadním rohu místnosti. „No, je dobře, že jste plánovali dopředu. Myslím si, že nejlepší bude začít tím, že prověříme všechna nevyřešená zmizení v okruhu sta mil a za posledních deset let.“

Nikdo nic nenamítal, ale výrazy tváří Batemana, Wicklina i ostatních hovořily samy za sebe. Policistka pokrčila poraženecky rameny a zvedla ruku. „Já se můžu pustit do záznamů a všechno to vytáhnout.“

„To zní dobře, Robertsová,“ řekl Bateman. „Mohla byste mít výsledky během hodiny? Vezměte si na pomoc pár lidí z kanceláře.“

Robertsová vstala ze židle a chystala se opustit místnost. Mackenzie přitom neuniklo, že se na ni Bateman díval o něco déle, než ostatní muži v místnosti.

„Agentko Whiteová,“ řekl potom. „Máte sebemenší ponětí o tom, jaký typ podezřelého vlastně hledáme?“ V tak malém městě, jako je Bent Creek, platí, že čím rychleji můžeme vytypovat člověka, tím rychleji se dostaneme k tomu pravému.“

„Bez jakýchkoliv pořádných stop bude těžké někoho označit,“ odpověděla Mackenzie. „Je tu jenom pár věcí, o kterých se můžeme pouze dohadovat. Agente Ellingtone, chtěl byste to na tuhle část převzít?“

Ellington se usmál s pusou plnou ranního závitku a zbytkem v ruce: „Prosím, pokračujte. Jde vám to skvěle.“

Bylo to opět jejich obvyklé špičkování a ona doufala, že to pro ostatní v místnosti není až příliš nápadné. Nabízela mu slovo jako projev uznání – aby mu ukázala, že se nesnaží strhnout na sebe všechnu pozornost. On to ale všechno smetl stranou. Vzhledem k jídlu se naopak zdálo, že je vlastně rád, že to ona všechno obstará sama.

„Zaprvé,“ pokračovala tedy a ze všech sil se snažila nenechat se rozhodit, „podezřelý je téměř s jistotou místní. Jeho schopnost zhodnotit dopravní situaci a pravděpodobně i výrazná trpělivost, by pro zúžení počtu kanditátů mohly trochu pomoci. Minulé případy statisticky dokazují, že pokud si podezřelý dává s únosy a jejich plánováním takhle záležet, nedělá to proto, aby ty ženy potom zabil. Jak jsem řekla, zdá se, že je rafinovaný. Všechno, co o něm zatím víme – útok, když jsou oběti zranitelné, v noci a pravděpodobné plánování akce – to vše směřuje k člověku, který nemá tendence být násilný. Koneckonců, proč by trpělivě osnoval únos jenom proto, aby oběť vzápětí zabil? Spíše to vypadá, že ty ženy sbírá a schovává si je pro něco lepšího.“

„Ano,“ řekla Robertsová. „Ale pro co by je mohl chtít?“

„Je příliš mimo předpokládat, že tam jde o sex?“ zeptal se zástupce Wickline.

„Vůbec ne,“ odpověděla Mackenzie. „Vlastně, pokud je náš podezřelý opravdu nesmělý člověk, je to další rys, se kterým bychom v jeho profilování měli počítat. Nesmělý, který tímto způsobem pronásleduje ženy, protože jinak není schopný s nimi navázat kontakt. Obvykle jsou to násilníci, kteří ale zároveň dělají, co je v jejich silách, aby ženu nezranili.“

Tímto si vysloužila pár dalších obdivných pohledů. Vzhledem k tématu, o kterém se mluvila, si je však nedokázala nijak užít.

„Jenže to nemůžeme vědět jistě, že?“ zeptal se Bateman.

„Ne,“ odpověděla Mackenzie. „A právě proto jsme všichni pod tlakem. Tohle není jenom nějaký vrah, o kterém bychom mohli předpokládat, že už znovu neudeří. Ten člověk je psychotický a nebezpečný. Čím déle naše pátrání potrvá, tím déle si s těmi ženami bude moci dělat, co se mu zlíbí.“

Ještě Než Vezme

Подняться наверх