Читать книгу Ještě Než Vezme - Блейк Пирс - Страница 8

Poslední metry z letištního parkoviště už Mackenzie absolvovala v běhu. Do letadla se dostala až pět minut poté, co začal boarding, a když se poté prodírala uličkou, hořely jí tváře a nohy se třásly únavou. Napadlo ji, jestli to i Ellington stihnul, ale většinu jejích pocitů jednoduše zabírala radost, že se do letadla dostala ona sama. Ellington je velký kluk – jistě se o sebe dokáže postarat.

Její otázka byla zodpovězena v okamžiku, kdy našla svoje místo. Ellington už tam byl a stačil si i udělat pohodlí na sedadle vedle toho jejího. Když ji spatřil, usmál se na a zlehka jí zamával. Mackenzie zakroutila hlavou a zhluboka si oddychla.

„Náročný den?“ zeptal se.

„No, začal pohřbem v průtrži mračen, na níž plynule navázala McGrathova kancelář,“ odpověděla Mackenzie. „Potom se všechno rozmazalo v jednu uspěchanou šmouhu a teď jsem tady. Ještě není ani poledne.“

„Takže už to může být jenom lepší,“ zavtipkoval Ellington.

Mackenzie zastrčila svůj kufr do horní přihrádky a odpověděla: „Uvidíme. Ale povězte mi, copak FBI nemá vlastní letadla?“

„Ano, ale jenom pro nejurgentnější případy. A pro superstar agenty. Tenhle případ časově citlivý není a my také nejsme zrovna super hvězdy.“

Když se konečně posadila, dovolila si na vteřinku se uvolnit. Potom se podívala na Ellingtona, aby zjistila, že v ruce drží obálku velice podobnou té, kterou obdržela ona.

„Co si o tom případu myslíte?“ zeptal se.

„Myslím, že je příliš brzo na jakékoliv spekulace,“ odpověděla.

Ellington mírně zakoulel očima, ale zároveň se na ni hravě zamračil. „No tak. Musíte přece mít nějaký prvotní názor. Co je to?“

I když nechtěla hlásat svoje myšlenky jenom proto, aby se o pár hodin později ukázaly za zcela scestné, nápad vrhnout se na věci přímo jí naopak nebyl cizí. Navíc to dokazovalo, že je Ellington opravdu tvrdě pracující a odhodlaný agent, jak o něm McGrath mluvil – a jak také Mackenzie sama doufala, že bude.

„Myslím si, že dokud se to problém nazývá zmizení a ne vraždy, máme ještě nějakou naději,“ řekla. „Ale vzhledem k tomu, že ty lidi zmizeli na lokálních cestách, bych řekla, že ten, kdo to dělá, je taky místní a dobře to tam zná. Ty ženy by klidně mohl unášet, zabíjet a jejich těla ukrývat někde v lesích, kde je najde jen a pouze on.“

„Začetla jste se do toho už pořádně?“ zeptal se a ukázal směrem k papírům.

„Ne, ještě jsem neměla čas.“

„Podívejte se na to,“ řekl Ellington a podal jí svojí složku.

Zatímco letušky prováděly pasažéry bezpečnostními opatřeními, Mackenzie se v rychlosti probírala materiály. O pár okamžiků později, kdy se jejich letadlo odlepilo od ranveje a vyrazilo směrem na Des Moines, byla stále ještě ponořená ve studiu. Přesto tam příliš mnoho informací nebylo. Stačily však k tomu, aby si Mackenzie zmapovala události a rozhodla se, jak by měli postupovat po příletu.

Delores Manningová byla třetí ženou, jež zmizela za posledních devět dní. První z nich byla místní a její zmizení nahlásila její dcera. Naomi Nylesová, čtyřicet sedm let. I ona zmizela rovnou ze silnice. Druhou byla žena z Des Moines jménem Crystal Hallová. Měla slušný záznam o promiskuitním chování, když byla mladší, ale celkově nic významného. V době únosu byla na návštěvě místní dobytčí farmy. V prvním případě nebyly odhaleny žádné důkazy o tom, že by to bylo nastražené – jenom auto opuštěné u silnice. Druhé vozidlo byl malý pickup s proraženou pneumatikou. Náhradní rezerva byla připravena k výměně, auto stálo na heveru a kolo s proraženou pneumatikou už bylo sundáno.

Všechny tři únosy se pravděpodobně odehrály v noci mezi 22 večer a 3 ráno. Od prvního už uplynulo celých devět dnů a ještě stále nebyly žádné důkazy ani stopy.

Jako obvykle prolistovala Mackenzie dokumenty hned několikrát, aby si vše zapamatovala. Tentokrát to ale nebyl problém, protože tam opravdu příliš mnoho informací nebylo. Vrátila se zpátky k fotografiím – byly na nich venkovské silnice prodírající se hlubokými lesy jako obrovský had, který ale nemá kam jít.

Pokusila se také představit si tu scenérii očima vraha, který po těch silnicích pod příkrovem noci jezdí. Musel mít trpělivost. A kvůli temnotě musel být zvyklý být o samotě. Tma mu nevadila. Možná, že dokonce práci v temnotě preferoval, nejenom kvůli bezpečnosti, ale také pocitu osamění a izolace. Ten člověk bude nejspíše samotář. Unesl ty ženy rovnou ze silnice a pravděpodobně, když se dostaly do nějaké problémové situace. Oprava auta, propíchnutá kola. To znamenalo, že to nejspíše nedělal ze sportu. Prostě ty ženy chtěl. Ale proč?

A co ta poslední zmizelá, Delores Manningová? Třeba byla místní a měla v té oblasti nějakou minulost, přemýšlela Mackenzie. Buď to, anebo byla sakramentsky odvážná, že jezdila po těch silničkách takhle pozdě v noci...protože, ať už to byla sebelepší zkratka, nebylo tam jednoduše bezpečno.

Rozhodla se, že bude lepší doufat, že ta žena byla odvážná. Protože odvaha, nezáleží na tom, jak moc paličatá, často lidem pomáhá se vypořádat s náročnými situacemi. Je to více než jenom odznak cti, je to psychické nastavení, jež lidi pohání kupředu. Mackenzie si představovala Delores Manningovou, nadějnou spisovatelku, jak projíždí v noci po té silnici. Vyšlo jí, že ať už byla odvážná, či ne, nebyla ta představa nijak příjemná.

Skončila s prohlížením a podala složku zpátky Ellingtonovi. Podívala se přes něj k okénku, za kterým se přelévaly bělostné mraky. Po chvíli zavřela oči, a dovolila své mysli zatoulat se ne do Iowy, ale do sousední Nebrasky. Na místo nekonečných plání a temných lesů, kde znali vysoké domy a dopravní zácpy jenom z televize. Nijak zvlášť jí to nechybělo, ale přesto se nemohla ubránit zvláštnímu vzrušení z toho, že se svým způsobem vrací domů.

„Whiteová?“

Při zvuku svého jména otevřela oči a podívala se na Ellingtona. Musela usnout. „Ano?“

Nějak jste na pár minut vytuhla. „Všechno v pořádku?“

„Jsem,“ odpověděla.

A byla to naprostá pravda. Byla v pořádku. Prvních šest hodin jejího dne bylo fyzicky i psychicky náročných, ale teď tu seděla vznášející se v oblacích vedle dosti nečekaného dočasného partnera, a cítila se skvěle.

„Mohu se vás na něco zeptat?“ řekla.

„Jen si poslužte.“

„Požádal jste o to, abyste na tomhle se mnou pracoval?“

Ellington ihned neodpověděl. Mackenzie viděla, jak se kolečka jeho mysli protočila a přemýšlela, jestli Ellington mohl mít nějaký důvod jí lhát.

„No, doneslo se mi o tom případu a, jak dobře víte, mám dobré pracovní vztahy s naším oddělením v Omaze. Vzhledem k tomu, že právě to je od Iowy nejbližší, přihlásil jsem se na to. Když se mě potom zeptali, jestli mi vadí, že na tom budu dělat s vámi, nic jsem nenamítal.“

Mackenzie přikývla. Najednou se cítila špatně jenom proto, že přemýšlela o tom, jestli se jí Ellington nepokusil nadběhnout. Zatímco ona k němu chovala jakési city (jestli byly více fyzické nebo emocionální, to sama nikdy pořádně nezjistila), on jí nikdy nedal žádný důvod myslet si, že to cítí též. Stále bylo příliš snadné si vzpomenout, jak po něm vyjela, když se poprvé setkali v Nebrasce, a on ji odmítl.

Pojďme prostě doufat, že už na to na všechno zapomněl, pomyslela si. Teď jsem někdo jiný, on má spoustu starostí sám se sebou a navíc spolu pracujeme. Co se stalo, stalo se. Ale je to pryč.

„A co vy?“ zeptala se. „Co vy si o tom myslíte?“

„Myslím si, že ty ženy nehodlá zabíjet,“ odpověděl Ellington. „Žádné stopy, žádné předvádění se, a, stejně jako vy, si myslím, že je místní. Řekl bych, že je možná jenom sbírá...ale proč, o tom se neodvažuji spekulovat. Pokud mám ale pravdu, tak to není nic dobrého.“

Mackenzie musela souhlasit. Pokud někdo ženy jenom unášel, muselo mu dříve nebo později dojít místo. A možná i zájem...což znamenalo, že s tím dříve nebo později přestane. To byla teoreticky dobrá věc, ale také to znamenalo, že potom jeho stopa vychladne, aniž by za sebou někdy zanechal něco, čeho by se mohli chytit.

„Myslím, že máte pravdu s tím, že je sbírá,“ odpověděla. „Jde po nich, když jsou zranitelné – když jsou zaměstnané svými auty a koly. Spíše se za nimi plíží, než aby se přímo ukázal. To znamená, že bude plachý.“

Ellington se ušklíbl a řekl: „Hm, to je dobrý postřeh.“

Jeho škleb se proměnil v úsměv, od kterého musela uhnout pohledem, protože věděla, že by vyústil k pohledu do očí, který se jim tu a tam stával. Ty pohledy trvaly příliš dlouho na to, aby byly neškodné. Namísto toho se zadívala zpátky ven z okna, kde nyní bylo modré nebe a dole pod nimi mraky nad americkým středozápadem, jenž už se musel rozkládat na zemi.

***

Vzhledem k tomu, že s sebou neměli skoro žádná zavazadla, prošli Mackenzie s Ellingtonem letištěm úplně bez problémů. Během rolování po přistání jí Ellington pověděl, že už mají plán postupu (nejspíše vznikl v době, kdy se řítila do svého bytu a balila si věci). Měli se setkat se dvěma místními agenty a spolupracovat s nimi, aby byl případ vyřešen tak rychle, jak jen to bude možné. Vzhledem k tomu, že ani nepotřebovali vyzvednout velká zavazadla, vydali se rovnou za nimi.

Setkali se v jednom z nesčetných Starbucksů přímo na letišti. Ellington se ujal vedení, protože bylo jasné, že jej McGrath považoval za hlavu celé operace. Proč jinak by právě jemu pověděl, kde se má s agenty setkat? Proč jinak by o všem věděl s předstihem, aby mohl na letišti být včas a vše si pohodlně vyřídit?

Jejich dva agenti byli opravdu těžko k přehlédnutí. Mackenzie si sama pro sebe povzdechla, když zjistila, že jsou to oba muži. Jeden z nich ale vypadal jako nováček. Nebyla šance, že by mu bylo víc než dvacet čtyři let. Jeho partner vypadal naopak ostříleně – a nejspíše už mu táhlo na padesát.

Ellington se vydal rovnou k nim a Mackenzie jej následovala. Ani jeden z agentů nevstal, ale ten starší nabídl Ellingtonovi ruku.

„Agenti Heideman a Thorsson, je to tak?“ zeptal se Ellington.

„Jsem vinen,“ řekl ten starší. „Já jsem Thorsson a tady můj partner je Heideman.“

„Rád vás poznávám,“ řekl Ellington. „Jsem zvláštní agent Ellington a tohle je moje partnerka, agentka Whiteová.“

Všichni si potřásli rukama způsobem, jenž byl pro Mackenzie od příchodu k FBI už skoro nudný. Bylo to jako formalita, kterou bylo nutno podstoupit, než se přešlo k důležitějším věcem. Heidemanova ruka byla vlhká a jeho stisk velice slabý. Nepůsobil sice nervózně, ale jistě byl trochu nesmělý a nesvůj.

„Takže, jak daleko se nacházejí ta místa činu?“ zeptal se Ellington.

„Nejbližší je zhruba hodinu jízdy odsud,“ odpověděl Thorsson. „Ty další jsou potom deset nebo patnáct minut od něj.“

„Máte od rána něco nového?“ zeptala se Mackenzie.

„Nic,“ odpověděl Thorsson. „To je jeden z důvodů, proč jsme vás zavolali. Ten chlápek už si vzal tři ženské a my nejsme schopni nalézt sebemenší stopu. Věci zašly tak daleko, že zvažujeme o instalaci kamer kolem místních silnic. Jenže jak bychom mohli pod dohled kamer dostat celých sedmdesát pět mil silnice?“

„No, technicky by to možné bylo,“ řekl Heideman. „Ale chtělo by to tak tunu kamer a pořádný rozpočet. Takže to lidi z vedení považují za poslední možnou variantu.“

„Mohli bychom se vydat na první místo činu?“ zeptal se Ellington.

„Jistě,“ odpověděl Thorsson. „Budete chtít nejdřív vyřešit hotely a takové věci?“

„Ne,“ odpověděla Mackenzie. „Vrhněme se rovnou do práce. Pokud říkáte, že je tu tak velký úsek silnice, který musíme pokrýt, tak bychom neměli ztrácet čas.“

Zatímco Thorsson s Heidemanem pokývali hlavami, Ellington se na ni pobaveně podíval. Mackenzie si nebyla jistá, jestli je to kvůli jejímu odhodlání dostat se na místo činu tak rychle, jak jen to bude možné, anebo údivu, že nenechává veškeré vedení jenom na něm. Pevně však věřila, že nevycítil, že myšlenka přiblížit se v jeho přítomnosti k jakémukoliv hotelu, ji naplňovala až příliš mnoha různými emocemi.

Starbucks opustili v útvaru, jenž by se dal nazývat frontou. Mackenzie byla příjemně překvapena, když jí Ellington podržel dveře, aby se ujistil, že není v řadě poslední.

„Víte,“ řekl Thorsson a ohlédl se za nimi, „jsem rád, že se tam chcete vypravit rovnou. Kolem toho případu jsou nějaké divné vibrace. Můžete to cítit, když mluvíte s místními policajty a na nás už to pomalu začíná působit taky.“

„Vibrace?“ zeptala se Mackenzie.

Thorsson s Heidemanem se na sebe ustaraně podívali, než Thorsson s trochu pokleslými rameny odpověděl: „Jakože se prostě nic neděje. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Není tam opravdu ani jediná stopa. Ten chlápek je jako duch.“

„S tím snad dokážeme pomoci,“ řekl Ellington.

„V to doufám,“ pokračoval Thorsson. „Protože momentálně si skoro všichni myslí, že ho prostě nikdy nemůžeme najít.“