Читать книгу Knihy veršů - Jan Neruda - Страница 1

Zvuk divoký, jak by se vášně shlukly,

či jak by všechny struny náhle pukly,

neb někdo nůž si vrazil do prsou —

cigáni ukončili hudbu svou.

Hoch jednou ještě v cimbál udeří

a cimbál ozvěna jak zahučí,

jež dálkou vzkřeky v souzvuk umučí —

cigáni jinam zase zaměří.

„Hej, hoši, počkejte!—jen ještě jednou!”

a než cigáni ku oknům pohlednou

a než se po hlase kdo otočí,

muž mladý, bledý z domu vyskočí.

„Kdo to?“ muž vysoký se ptá.

„To je ten Čech, jenž nedávno zde hrál,

jejž každý mistrem houslí býti prál —“

cigánka mladá zašeptá.

On oddechne si zhluboka —

„Poslední csárdás zahraj ještě jednou,

cigánská chaso divoká!“

A ruce s houslemi se zase zvednou

a ruka pevněj struny obejme,

že každou strunu nové chvění jme,

a černá šíj se v lásce k houslím kloní —

a zas už divý csárdás vzduchem zvoní.

Tak zvolna píseň bolná započala,

jak by bol její teprv vyzrával,

tak mocný žal tou písní zahrával,

jak píseň by všech srdcí žalost znala

a po kapkách krev horkou z nich si ssála.

Hned zklamaného srdce doufání,

hned šťastných lidí náhlé zoufání,

hned zmučené bolestným smíchem tváře

a lásky smrť – poslední žití záře;

hned jak se sama šťastná láska mučí

a zas jak slavík mladé písním učí —

tak vše to plně, silně písní plyne,

až náhlý vzdech – as vzdechem píseň zhyne.

Okamžik pomlčí – a náhlý vzkřek

a píseň divoce zas vzduchem letí,

jak po léta když zadržený vztek

své orgie, svou pomstu strašnou světí.

Myšlének běsných v písni celý svět! —

Hoj divokého koně vzteklý let,

jenž pohrdá tou pevnou puszty zemí

a jemuž oblak dát jen může lemy!

Zvuk divoký, jak by se vášně shlukly,

či jak by všechny struny náhle pukly,

neb někdo nůž si vrazil do prsou —

cigáni ukončili hudbu svou.

Hoch jednou ještě v cimbál udeří

a cimbál ozvěna jak zahučí,

jež dálkou vzkřeky v souzvuk umučí —

cigáni jinam zase zaměří.

A za nimi ten bledý, mladý muž,

jak by ho tóny divným kouzlem vedly –

a tváře bledé jak by více bledly

a oči slabé jak by mřely už.

A když se tlupa zastaví,

hrou zase až se unaví,

tu slyšet smutné volání —

„Ten csárdás ještě, cigáni!“

A den se chýlí, žití pán,

cigáni spějou ve svůj stan,

mladíka kouzlo pohání –

„Můj csárdás ještě, cigání!“