Читать книгу Knihy veršů - Jan Neruda - Страница 4

Zas slunce v posled zemi políbilo

a zaplálo ve záři jasné, svaté,

jak před oltářem by se zaslíbilo;

po modrém, hlubném nebi světlo hyne

a jasný obláček jak z vlny zlaté

za sluncem ku západu zlehka plyne.

Zem těžce vzdychá! větřík poskočil

a k houštinám se lesním zatočil,

kde ve větvích se rozložil na chvíli;

teď šeptá list a teď už větev celá,

už celá houština se rozechvěla

a večerní svou píseň zapět pílí.

Však slyš! v to krásné, milé šumění

teď náhle tón za tónem cizí plyne

a tóny podivná se píseň vine —

toť musí člověka být umění! —

Na kraji puszty tiché, přerozsáhlé,

jak v mírné písni vykřiknutí náhlé

se náhle zraku strmá výše jeví;

po skále mechy, známky starých časů,

a tmavá houšť co síla mladých vlasů.

Na skalním kraji bledý jinoch sedí,

a zamyšlen v tu dálnou pusztu hledí —

kam zadíval se, sám snad ani neví!

Své housle rukou obejmuty maje

naslouchá večernímu šepotání

a v šepot větví milou píseň hraje,

že zazní v houšť jak ptačí klokotání.

Ba zdá se věru, vánky lehounké

že vložily se v struny tenounké,

že větřík šeptný strunou zahrává

a její píseň s větrem dozrává

jak radostí, že vše v té přírodě

je s lidským srdcem divné ve shodě.

Teď umlkává už ten větřík milý

a také píseň ku konci už pílí —

a větřík dále pusztou pospíšil

a zpěv se houslí vzdechem utišil.

Muž mladý housle lokty obemknul,

jak by to dívka milovaná byla,

a struny ke rtům vřele přitisknul,

jak ve strunách by také srdce bila.

„Ó housle mé, ty vaše milé zvuky

mých citů stříbrné jsou, jasné zvony,

a nejtajnější mého srdce tluky

naleznou ve vás sbratřené své tóny!

Třesoucích prstů slabé přitisknutí —

a bolestná se píseň vzduchem třese,

zas silné ruky náhlé obemknutí —

a vítězná se píseň vzduchem nese!

Když přitisknu vás k tváři, housle milé,

zdá se, že myšlénky si sám ukrádám,

že ducha svého v píseň dumnou vpřádám,

že přišla svaté zpovědi už chvíle.

Jak divně vždy to na mne působí,

kdy zpěvným slovem se tak zpovídám

a myšlénky své jako osoby

mně divné mimo sebe uhlídám!

Tu měří oči moje nedůvěrné,

jak dlouhé jsou těch osob stíny černé,

a srdce cítí, co vystouplo z něho,

že vykoupeno, že víc není jeho.

A štěstí ještě, že v té přírodě

je s lidským srdcem všechno ve shodě,

že příroda se nám zas zpovídá,

v nás myšlének svých obraz uhlídá.

Když slavík v háji píseň klokotá,

má zpěvná struna za ním šepotá;

když proudy vod svou píseň zahučí,

má zpěvná struna se jí naučí;

když vichr píseň mocnou zašumí,

ptám se své struny, zdaž jí neumí;

když bouř svou písní hory roztřese,

ptám se své struny, zdaž jí nesnese.“