Читать книгу Knihy veršů - Jan Neruda - Страница 6

Po náměstí lid se krouží

jako v mořských skalách vlny,

a nad lidem vzduch zahučí

jako dravcův křiku plný.

Po náměstí černý lid se

krouží jako v moři víry —

všudy v kole černé oči,

černý vlas a černé kníry.

Nejbujněji ale lid ten

kolem středu místa jasá,

ku csárdási kde zahrála

divoká cigánská chasa.

„Zahráli jste dobře, starý,

zde máš zlato, poděl chasu,

a ty děvo, pohleď v oči,

pozdvihni tu dlouhou řasu.

Csárdásem jsou moje žíly

jako vínem v rozechvění,

nuže – pojď sem, růže černá,

dám ti za to políbení!“

Velká česť to od magnáta,

vždyť cigánka polonahá,

velká česť, že magnát v zlatě

po té plané růži sahá.

Magnát děvče k sobě vine,

jeho dech jí v tváře pálí —

náhlý vzkřek a magnát zlatý

už se sražen v prachu válí.

Rychle ze země se vzchopí

jak oř skleslý zase vzskočí,

divě zajiskřejí kolem

rozohněné černé oči.

„Chopte se mně toho chlapa,

jenžto bije pána svého,

svažte ruce, rozbijte mu

o hlavu ty housle jeho!

Svažta také cigánku tu,

vezte oba k mému zámku,

však tam jeho žárlivosti

vykopáme divnou jamku!“