Читать книгу Knihy veršů - Jan Neruda - Страница 10

Byl pozdní podzim, doba umírání,

to doba smutných vidů, divných slechů,

kdy myšlénka se v srdci teplém chrání,

by neutuhla v mrazném zimním dechu.

Aj hora zpustlá teď a hlína holá

a hnědá jako rozkopané hroby,

a němý obraz hory žalně volá

ty duše květův z jarní zašlé doby.

Z hor vichr – ledový jak ženská pýcha

a ostrý, zlých jak posměch – v kraje věje

a pere v les, až každá haluz vzdychá

a každý list se svadlý třesně chvěje. —

Však za nedlouho háj se ve smrť vesní

a zbude lístek leda osamělý,

jak pamětník té krásné, loňské vesny,

jak národ starý, v zvycích zkamenělý.

List červená se studem, sláb že zmírá,

a červená se, by snad sklamal děti, —

on spadne, – divý vichr lístky sbírá

a v běsném spěchu s nimi k proudu letí.

Co sen, co den teď lístek s řekou plove,

to s řekou, jež dřív jarní písně pěla,

a teď svou vodu čeří vlnky v nové

jak by se před svým vlastním chladem chvěla.

Však nechť si podzim mráz a smrt zde seje,

vždyť kolo lidských dějin dále spěje; —

nechť zmdlená hlava do hrobu se kloní

vždyť umřiť musíme, – co je nám po ní! —

Jak divno, když se večer k zemi sklání,

a k dílně dějův, k lidnatému městu,

tu chytrý k hloupým radovánkám hledá cestu,

a hloupý v moudrém, rodinném se kruhu chrání.

A řeka, jež se z rána odmlčela —

ten němý věštec – nově zahučela:

vždyť zvěsty svoje v noční klid ted šumí,

snad měšťák přírodě teď spíše porozumí.

Juž vítr večerní zde vlnky smutí,

a večerní nám nese zpomínání;

že s zpomínáním též zapomenutí,

to jediné nám slabou hlavu chrání. —

Juž skoro tma a most je osamělý,

zde onde jenom uzříš ještě chůdce —

aj, což jste, lidé milí, zapomněli

dát malý peníz pro starého hudce?

Ten chuďas posud na mostě zde sedí,

a hlavu kloní, k černé zemi hledí,

a ruka jeho, ač se stářím chvěje,

přec struně lahodí a struna pěje.

Však jímá podivně starcova podoba,

jak na nynější věk zašlosti žaloba.

Ten bílý vlas,– ten slabý hlas,

ta stará krev – podzimní čas,

a v obličeji známé štěstí hroby —

ten hudec viděl jistě lepší doby!

Po strunách zpěvných smyčec hudce bloudí,

a divuplné písně ze strun loudí,

tím divnější, že žádný – žádný neví,

proč píseň mocně každé srdce jímá,

že celé srdce v strunách kusých dřímá,

že zmařený se život v písni jeví.

Zpěv oř je raněný, je růže tklivá,

to růže, krví lidskou zbrocená,

je z srdce krev to – ovšem vlažná, živá,

však smutkem dlouhým dávno skrocená.

A pěvec podivnou svou píseň hude, —

„že srdcí málo, dost však lidí všude,“

a dále píseň strunami se vine, —

„že mnohé krásné ráno v smutný den rozplyne,“

a tón se v tónu třesným zvukem míhá —

„že dnové zvolna, rychle rok ubíhá!“

Proč jsi tu strunu, starče, zaklínal,

by vzdech se její v skřeky přepínal?

vždyť, není srdcem, které v prsou žije,

a stálý snáší žal a stále bije!

Teď struna praskla – ruce slabé, svislé

víc struny nedrží u písní porotě,

a najdou-li se ještě dobré mysle

daň neplatí víc hudci, platí slepotě.

Ba slepým chuďas! Vyřknul jsem ta slova,

a s nimi veliké to neštěstí,

jež bájné světy ve svém lůně chová,

snad světy nejmocnějších bolestí.

O hrůzná moc, jež v hlavě slepce hostí

a v tváře ryje známky dětinskosti,

jíž mysl stává se jak dětská bludná,

a každá myšlénka – bludička svůdná.

O věčná noc a polovičné žití,

v něž jenom měsíc bledý mrtvě svítí

a slepci slouží, jak ta mrtvola,

jež hrá dle báje živým do kola.

Však hůř, kdo z mládí seznal živé světlo,

a ví, že opadá, co dříve květlo,

a ví, že noc se s dnem, zim s jarem střídá,

že v zlatě šťastný jde a v hadrech bída!

On v snech svých podlé barev kroky řídí,

a oko mrtvé divné světlo vidí,

však když se zrak ten vnitřní otevírá,

pak zří svět taký, že mu srdce svírá!

Co as se v zraku vnitřním hudce kmitá,

že se ta bílá, stará hlava třese

jak palma v poušti, jež se ještě zmítá,

když bouř se dál zas k jiným pouštím nese?

Vybledlý, svadlý ret se v šeptu hýbá

snad v modlitbě své mrtvé písně líbá? —

O taký úsměch kde se kol rtů chvěje,

tam nešťastník se sobě nebo světu směje! —

„O dávné písně, mrtvé děti moje,

vy děti nerozumu, bídy nahé,

vy krátkých blah a dlouhých smutků zdroje,

mně hrůzné tak a přece zas tak drahé!

Zrak váš se mrtvě v oko mé upírá,

jak v sloup obrácen přízračné se leskne,

a mně jím v prsou úzko tak a teskně,

jak otci, syn jejž zmíraje proklíná. —

I já byl mlád a mladá krev má vřela,

jak míza, kdy ji jaro k výši žene,

a mladá krev má s rozumem se přela,

že šťastným jen se modře nebe klene.

Blud, kterýž rozum v důmyslu vymýtil,

ten krev zas v žhavý, mocný pal roznítil;

kdy rozum smál se pýše lesklých havů,

tu cit zas věřil zmámenému zraku;

kdy rozum smál se zděděnému znaku,

tu zrak můj v znaku viděl synův slávu.

Krev mladá bujně, přede však měrně bije,

a srdce z citů měrné písně vije.

I já jsem pěl a prsa měl jsem tužná,

co srdce cítilo, to vypět chtělo;

však srdce cítilo, že píseň jeho služná, —

že v jiných službě písně svoje mělo.

Aj píseň služná, sotva že tu vzniká,

juž peklu nesmíru jest zapsána,

a v srdci pěvce samovražedníka

juž dýka trčí, kletbou popsána.

Trest stejný, jednomu-li píseň slouží,

či času svému zalíbit se touží.

Já zpíval malých lidí velké zlosti,

a chyby jejich byly zpěvův ctnosti,

já zpíval mocně slabých lidí slávu

a věncem zdobili mou za to hlavu,

však lidé, kteří vavřín ke mně nesli,

než donesli, juž nicotou svou sklesli! —

Když jedni padnou, druhým sláva vzejde,

tu ovšem druhým zpívat lehko nejde,

a já jsem klesnul, jakže klesne mnohý,

když místo jednoho má mnohé bohy. —

Když sám se zničíš, lidé nadávají,

jak bys je bůh ví čím byl urazil,

ba často lidé kmetu vytýkají,

že jinoch sama sebe pokazil.

O mnohá uplynula smutná léta,

a stojím zde ten známý slepec chudý,

a nově zase teď má píseň zkvétá,

a nově starý zpěv se v prsou budí! —

Teď místo dnu – stín věčné noci charý,

a hlava bílá jak ta hora sněžná,

a krok jen z lože na ty černé máry, —

a píseň mladá zas a dětsky něžná.

Však dost mne svět ten divný namučil,

než sama sebe znát mne naučil!

Teď ohněm lidské lásky svadlé srdce hřeju,

a jen co lidského, to v písni svojí pěju,

a teprv nyní, to má píseň cítí,

jsem pěvcem pravým, jakým měl jsem býti!

Je ovšem těžká cesta s hory dolů,

a v lehkých písních tíže vlastních bolů,

však když tak divné tóny strunou skáčou,

prý lidé často nad mou písní pláčou.“

Z tmavého nebe chladný vítr duje,

a s chladným větrem bledý měsíc pluje.

Nač as se plavec bledý v bezdno ponořil,

snad aby noční tmu, s tmou slunce pokořil?

Vždyť v noční době lidé nejspíš umírají,

a chudoby je mnoho v krásném světě,

a každá noc si žebráky své zhněte,

zdaž chudým hromnici a lampu dají? —

Těm nebohým co lampa měsíc svítl

a svitem svým je svatým obnese,

a z čela nebohého nehne se,

dokud je v těle ještě jiskra žití.

Pak klidně dál zas světem širým chodí,

a lesky hedvábné své v svatých vodách brodí,

a připutuje-li kde ku hřbitovu,

pokropí tiché spáče květných rovů! —

Co as ten svit měsíce znamená,

že v okně nízkém mocně plamená,

až okno září jasně mrtvou nocí

jak okno kostelní posvátné o vánoci?

A co as měsíc ve komůrce vidí,

že neunaven oknem do vnitř slídí!

Komůrka malá, čtyry holé stěny,

zde stůl, tam lože —

můj milý bože!

komůrku popsat nevděčná je snaha,

vždyť chudoba je všude stejně naha!

Na lůžku slepý stařec odpočívá,

a spí, – tvář usměvava je a tkliva, —

sen kouzlí starci milé podoby,

tak známé jemu krasší od doby.

A mladistvě zas srdce v prsou buší —

on vidí mládí své a žití dlouhé,

že nedozří ku konci oko pouhé; —

však délka ta! – vždyť hoch ji obemkne,

a bušení pták křídlem přehluší!

Náš život? – Pohádka, jak lid ji zpívá

hned orlův smělý let, hned lilje tklivá,

a povždy stejným slovem počíná,

a obraz za obrazem mysl honí,

až vše se v známý, stejný konec skloní,

a zmdlena hlava sklesne do klína.

Tak sporé v pohádce té chvíle klidné,

že člověk sotva zpět se poohlídne!

Však v sněhu věčném sopka plamená,

a v poušti oasa se zelená,

a v tmavé doby kvapícího žití

nám sen co večernice svatá svítí.

Sen vylichvaří, pokoutník jak smělý

si z malé práce velké úroky,

a známé jsou ty divné úskoky,

kterými splítá v věnec život celý. —

Sen kouzlí spícímu teď starci dětství krásu,

jak podzim jara obraz přivolává,

jak ve večerního nám slunce jasu

též obraz ranního zas slunce plává.

On, slepý stařec sní, že je zas dítě,

a hlava lehká že a čílko jasné,

a modré očko pochopuje hbitě,

že svět je divný, v něm však mnoho krásné.

Nemluvně malé květ je na lučině,

jejž slunce zář a rosa pěstuje

a k přirovnání tenké k pavučině,

jež s prvním větrem dále odpluje.

A v pršcích teplého se slunce houpá,

a v zápachu se vonné růže koupá; —

tím zná, že slunce mocně plamená,

a z poupěte, jež se tu zelená,

že rozvine se růže červená.

To dítě nezná, den že s dnem se pojí,

vždyť každý den mu celým životem,

jenž z večera se spánkem poukojí; —

a co se děje, vše se děje dnes,

a spojen život pestrým zámotem

zdá být se rusálek mu hravý ples.

A třeba slabá nožka ještě klesá,

předc v reji rusálek juž milých plesá,

vždyť dlouho dost se dítě padat učí,

a stojí-li, juž krokem zas se mučí.

Však sotva rozmnoží se zašlí dnové,

tu místo her zas nastupují snové,

budoucí den již žádá svoje plány,

v nichž to, co není, rozbijí své stany.

Kdy mysl s tělem v mladý doubek sroste,

tu v mocné tužby přejdou plány prosté,

a jinoch tvoří sama ze sebe

si nových cest nového do nebe. —

Ty cesty vedou v nebe převysoko,

že nedozří tam starce slabé oko,