Читать книгу Knihy veršů - Jan Neruda - Страница 8

Nad Neziderským jezerem

je nebe jako černý zvon,

z nějž jako umíráčka ston:

že den počíná večerem.

To Neziderské jezero

už den a noc burácí —

bouř hrozí nové ve šero —

zdaž se dnes vykrvácí!

Snad nikdy nezřel’s v pusztě takou bouř! —

Mrak za mrakem se k vodě snižuje,

blesk za bleskem se v vlnách křižuje

a vichr vztekle do vln bílých pere,

že vlna po skalách se k výši dere

a k mrakům letí – bílý, lehký kouř!

Teď vložil vichr se v ty strmé skály

a hýká tam, jak by se skály smály:

teď zase šlehá dešť v ty vlny zemdlené

tak chladný, že by zimničné i čelo

se jeho mrtvým ledem bídně chvělo

a oheň smyl se s tváře šílené.

Ba šílené! – Zdaž není šílení,

když bouře taká mezi skalou pláče

a kámen, vlna v divém kvílení,

že v bouři muž ten po břehu si skáče?

Své housle v ruce v kostru vyzáblé —

divější písně než ta bouře hraje

a k skokům nutí tělo zeslablé.

Vlas hustý šílených co prapor vlaje

a oko s bleskem po vlnách se kmitá

a s vlnou po skalách ta noha lítá.

Ba zdá se věru, že se vložila

bouř celá do houslí těch zvučících,

že každá struna štěstí přežila

a zlost svou hlásá v tónech skučících! —

Ty Neziderské vody zemdlené

tři dni, tři noci bouřily,

a nešťastné ty oči šílené

se ještě nezamhouřily.

Když na chvíli se bouř snad utiší —

„Můj csárdás ještě!“ —bouř ho vyslyší.

A noha v ustavičném plesání,

jak neznala by, co je klesání,

a housle v ustavičné smutné hře,

jak neznaly by, že též smutek mře!

Už třetí noc se k svému konci chýlí

a bouř se zponenáhla utišuje

a chladný vítr skály osušuje

a vlna bílá uspati se pílí.

„Snad myslíš, že si tiše nyní sednu?

Můj csárdás ještě! – tichým nebudu,

a takovou ti píseň zahudu,

že jistě tebe k tanci zase zvednu!“

Zvuk divoký, jak by se vášně shlukly,

a ticho zas – tři struny hudci pukly.

Smích divoký a housle k skále letí —

a náhlý ston a píseň mír svůj světí,

už poslední i její povzdech zesne.

Teď rychlý nazpět jeden krok

a zase náhlý k předu skok

a vzkřiknutí a tělo k zemi sklesne! —

Tak tiše vlnky malé šplouchaly

a bublinky se šerem mihaly,

a když zasvitla první rána záře,

zasvitla v umrlcovy siné tváře.