Читать книгу Knihy veršů - Jan Neruda - Страница 5

Noc kráčí pusztou, puszta sotva dýše

a divoké své sny si spřádá tiše.

Ve hloubi tmavých nebes, převysoko

měsíc se houpá jako oko bílé,

jak by se spánek kradl v nebes oko;

a že je hlídač měsíc ospalý,

i hvězdičky se mlhou zakalí

a měří v dřímotě své dlouhé míle.

Jen obláčkové, bůh ví odkud hnáni

a dlouhou poutí k sněhu vybledlí,

si kolem měsíce tam usedli;

po chvilkách některý z nich vyskočí

a kolem měsíce se zatočí

a tvář mu lehkou rouškou pozaclání.

Na pusztě bílá zář jak jíní leží,

jak bílý plášť, v němž ani záhyba —

jen když se oblak nebem kolíbá,

lehounký stín po spící pusztě běží. —

Jaký to stín, jenž tamo pusztou kráčí,

že sotva zrak mu, nocí klamán, stačí?

Jak sloupec mlhy letí v hravém spěchu –

už zanesen až k patě strmé skály;

a spěchá k výši, spěchá bez oddechu —

sem tam se mezi stromy zakmitá,

jak by si stíny stromů spících hrály —

už dospěl výš – tam světlá záplava —

a v světle stane dívčí postava,

jak v skalách růže přes noc rozvitá.

Ba je to růže, puszty krásná růže!

Měsíce lhostejná ta bledá záře

se dívá v cigánčiny mladé tváře,

tak krásné, jak jen puszta rodit může.

Jak puszty hnědý květ jsou tmavé líce

a hebké, jak by byly sammetové,

jak jižní rudá krev jsou mladí rtové,

jak černý měsíc tmavé oko plane

a v něm jak hvězd zas jisker na tisíce —

bůh chraň to srdce, v něž jen jedna skane!

V měsíce plné záři tiše stojí —

vše mrtvo, ba i zář se zatřást bojí.

A asi o krok dál na kraji skalném

muž mladý v zamyšlení dumném sedí,

ku výši tmavomodré tiše hledí,

jak myšlénkou by kotvil v světě dálném.

Cigánka mladá přistupuje blíže

a celá postava se kloní níže,

až rudý ret a tváře tmavé, hnědé

se přitiskly ku muže tváři bledé.

Ona:

„Ty’s ještě zde, a hvězd už mnoho zašlo

a měsíc svými stříbrnými vesly

postoupil v dál – už naše ohně sklesly —

tys’ zde, což srdce novou bolesť našlo?“

On:

„Já zahleděl se maně do nebe

a myslil, drahá, právě na tebe!

O skloň se, Almo, blíž si přisednu,

a místo abych hleděl do nebe,

do hloubi očí tvých si nahlédnu —

já žiju sen, když žiju bez tebe.

Tvé velké, černé oko s mocným plamem svým

jsouc nyní blaho mé – dřív bylo žalem mým,

v noc proměnilo často mnohý mladý den

a v noci v prsa kladlo těžký černý sen!

Z těch snů jsem jeden, druhých živější

a nad vše hrůzy mnohem divější

si pamatoval – ku strasti snad sobě! —

Tvé oko bylo černým jezerem,

v němž slunce kmit bojuje se šerem,

až přemožen se zemdlen zkonejší

a v hloubi zhyne v bezedném jak hrobě.

Kol břehu vlnky mocně šplouchaly,

jak srdcem krev, když černá vznikla zášť,

a ku výši svou pěnu stříkaly,

že břeh jak ve pohřební vhalen plášť.

As na krok od břehu, jak k posměchu

slunéčko hrálo lesklém ve mechu,

mech vroubil porozkvětlý krásný kraj,

tak krásný jak by zaslíbencův ráj!

Po břehu jsem se truchliv procházel

a vlnek kmit svým zrakem sprovázel

a zahleděl se v černých vod těch smutný klín. —

V tom vlny ztichly —jsou jak hladká zrcadla,

jsou tichy —jak by v srdci zášť už uvadla —

a na dně jejich spatřím bledý muže stín!

Hned spřádám z myšlének svých tenkou nit

a vrhnu do vln umělou svou síť.

Než třikrát jsem si z hloubi oddechnul,

stín bledý v náruč svou jsem obemknul.

Měl jsem hned hrob, v něm složen muž ten bledý,

však než jsem zase hlavu pozvednul.

už z jezera ni slabé, malé sledy —

však nad hrobem, v němž stín můj bledý spočívá,

tvé oko plálo jako lampa zářivá.

Teď ovšem oko tvé mně jinak zářívá,

jak slunce, když své děti v sadech zahřívá,

a v oku světlo plesá, hvězd svit neznaných,

k novému plesu rej jat hostí sezvaných —

ach nejsou hosté hvězdy, ni máť zářivá,

toť blaho lásky mně teď srdce rozhřívá,

a pakli písně mé k němotě umučí,

zas němé srdce moje zpívat naučí.“

Ona:

„Tvá bledá tvář a truchlivý tvůj hlas

i v prsou mých vzbudily nový čas!

Dřív noha má si pusztou lítala,

a ruka hravá věnce splítala,

teď noha často po pokoji prahne

a ruka často na srdce si sáhne.

Dřív šírý svět jsem měli za nebe

a vše v něm sloužilo míč ku radosti,

radosti vždy jsem měla do sytosti,

vždyť jsem ji měla sama ze sebe —

teď často bolesť vlastní bez viny

jak tráva z rána rosu setřásám,

a zas jak dítě bez vší příčiny

si divoké své písně zajásám!

Ty’s zanechal svých přátel, domovu

a vyměniťs to s naší svobodou

a počaľs nyní žíti poznovu,

o s puszty syny, s puszty přírodou.

Ty’s přišel k nám a přišel’s s milenkou

u nás jsi jinak strunu naladil,

a struna tvá se stala cigánkou

a cigánku jsi sobě přivnadil.

Máš milenky, jsou cigánky to dvě

a obě vroucně ku svým prsoum vineš,

ty líbáš, tiskneš obě střídavé —

opustí-li tě jedna, bídně zhyneš!

Kéž mohu všechny tóny přivolat,

jež ve přírodě krásné, zvučné leží,

jež se slavíkem po planině běží,

jež orel z prsou vyrve hrdinských,

když těžko černým mrakům odolat;

kéž mohu zlovit v světě celém zvuky,

šum lesů, bouře hlas i srdcí tluky,

hlas mužů, zvuky prsou dětinských,

a všechnu radosť, ba i všechnu tíseň —

bych ve překrásnou spojila to pásku

a věnčila tím milenku tvou – píseň!

Pak odměnila by tvou vroucí lásku

a píseň milenka by byla věrná

a vděčná – já jak – puszty dcera černá.“