Читать книгу Knihy veršů - Jan Neruda - Страница 2

Cigán a puszta – oba stejně němi,

jak skamenělý král ve živé zemi,

a v bujném kraji dva by strmé ledy!

Cigán a puszta, oba pohozeni,

i jejich radosť – květ jen smutný, hnědý,

a v těžké bolesti předc narozený!

Co jediná jen známka života

divoký oheň okem šlehotá,

a jak se jiskry v oku kmitají,

cigánův ohně pusztou lítají.

Jak tmavé listí oranžův žár svírá,

noc v pusztě svírá oheň cigánův,

jenž lehounkých a hnědých ze stanův

v noc černou plamenné jak oko zírá.

Viz, jak tam divoce ten plamen žíří,

své rudé světlo kolem sebe šíří

a ve vzduch hází jisker záplavy;

kol ohně vysoké cigánův postavy,

své truchlé pusztě nad psa věrnější,

podivný stín ve šerou pusztu hází;

stín ten jak hádě po zemí se plazí,

až s čirou tmou – svou matkou – v jedno splyne

jen malý skok – a světlo tmou zas hyne,

a noc se stává ještě černější.

A jaký život, jaká bujná řava!

Zde bystrá noha v tanci divém skáče

a zvučná struna k tomu písně pláče,

tam zemi holou holá kryje hlava;

zde zase kolem ohně starci sedí

a zamyšleni v plamen tiše hledí;

tam opět děti s tváří živou, hnědou

svá bujná kola mrtvou pusztou vedou

a noze po trávě si skočit velí,

pod níž snad kosti zvražděných se bělí! —

„Hej, Čechu, zanech hry a pojď k nám v kolo!

Co hraješ, může být, že všechno pěkné,

však každý cigán upřímně ti řekne,

že tvoje hra je dobrou hrou jen v polo.

Tvá hra – vždyť člověk by se rozplakal,

jen samý bol a při tom beze vzteku;

to cigán jiných má pro smutek léků,

když bol ho trýznil, tanec zaskákal.

Zpomínej na matku a na otce,

jak nouzí, bídou byli stísněni,

že k chudobě je svedly nemoce,

že pro chudobu byli plísněni,

pak divoce tvá píseň zavěstí —

jak? – nepoznal’s jich? – holé neštěstí!

Snad jsi měl bratra, jenž ti zemřel záhy,

snad sestru, kteréž mladosť ukradli,

snad světem štván jsi byl co hošík nahý,

snad záhy lásky doby ovadly —

to všechno ne ? – Nuž, zůstaň mezi námi,

buď bídným člověkem, buď cigánem,

buď cigánem, hoď holí za pánem

a staň se věrných bratrů soudruh chámý!

Až seznáš krásnou naši svobodu

a pro ni mnohou těžkou nehodu

konečně lehce snést se naučíš,

až poznáš vše, co lidské srdce bolí,

až jako zvěř štván budeš parným polem,

až každou bolesť nad tím umučíš,

že žiješ mezi žalářem a kolem,

až smyčec bude žebráckou ti holí,

pak housle tvoje písně zapějou,

že srdce v prsou lidem rozchvějou

a každý bezdech hře tvé slouchat bude!

Svou píseň cigán z pomsty jiným hude,

a darmo se jí, kdo ji slyší, vzpírá!

Tak mocně píseň naše dojímá,

že každý za cigána zapláče,

když chvějící se ruka struny svírá,

že pán jak cigán sprostý zaskáče

a žebráka cigána objímá!“