Читать книгу Dar Bitvy - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 10

Kendrick, Brandt, Atme, Koldo a Ludvig kráčeli pouští vstříc vycházejícím sluncím. Byli opěšalí a už na cestě strávili celou noc, ale nic z toho je nemohlo zastavit při hledání Kadena. Kráčeli beze slov, co noha nohu mine, všichni s rukama připravenýma na zbraních a neustále ve střehu před Písečnými Chodci. Stovky jejich stop je vedly hlouběji a hlouběji do té vyprahlé krajiny.

Kendrick přemýšlel, jestli ta cesta vůbec někdy skončí. Přemítal, jak se to seběhlo, že se znovu ocitl v této pozici uprostřed Velké Pustiny, bez koní, zásob a s malou nadějí na návrat zpátky do civilizace. Veškeré naděje museli vkládat do zbytku družiny, která se vydala zpátky k Útesu, aby tam zajistila nové koně a vrátila se po stopě za nimi. Pokud však selžou, bude Kendrickova skupina jenom stěží schopna dojít pěšky zpět.

Rytířská čest si však takové rozhodnutí žádala. Kaden byl nadějný mladý bojovník s velkým srdcem, navíc byl z přímé královské linie a nemohl být jenom tak ponechán osudu. Sám se té noci postavil statečně na stráž, aby dokázal ostatním, že je dostatečně silný. Jenže potom byl unesen těmi bytostmi. Koldo s Ludvigem se od něj, navzdory malým nadějím na záchranu, nemohli jen tak odvrátit a Kendrick s ostatními zase byli zavázáni jim. Rytíři z Útesu jim nabídli přístřeší v době nejvyšší nouze a teď přišel čas, kdy jim jejich milosrdenství mohli oplatit – ať už bude cena jakákoliv. Smrt pro rytíře koneckonců zase tolik neznamenala – ne v porovnání se ctí. Ta byla naopak vším.

„Pověz mi víc o Kadenovi,“ obrátil se Kendrick ke Koldovi, aby nějak prolomil monotónní ticho.

Koldo se na něj podíval a povzdychl si.

„Je to jeden z nejlepších adeptů na rytíře, jaké jsem kdy viděl,“ odpověděl. „Jeho srdce bylo odjakživa větší než počet let, která prožil. Přál si být mužem ještě předtím, než se vůbec stal z dítěte chlapcem. Chtěl se ohánět mečem, když ještě ani neměl dostatek sil, aby jej uzvedl.“

Zakroutil hlavou.

„Nepřekvapuje mě, že se vydal na hlídku tak daleko a že si vybral zrovna tu nejtěžší dobu. Nikdy se před ničím neskláněl a ochrana ostatních byla jednou z jeho priorit.“

Ludvig se rozhodl zapojit se do rozhovoru.

„Kdyby byl unesen kdokoliv jiný,“ řekl, „náš malý bratříček by byl první, kdo by se hlásil na výpravu za jeho osvobozením. Možná je z nás nejmladší, ale opravdu představuje to nejlepší z nás všech.“

Kendrick si o Kadenovi, soudě podle hovorů, které spolu vedli, ostatně myslel něco podobného. I on viděl, že má chlapec bojovnického ducha a navzdory svému věku je velmi statečný. Odjakživa byl přesvědčen, že věk má s chrabrostí jenom pramálo společného a mladý princ mu to jenom potvrzoval. Buď člověk měl duši válečníka, anebo ji neměl. Nebylo to nic, čemu by se dalo naučit.

Znovu se odmlčeli a dlouhou chvíli pokračovali v chůzi jenom za skučení pouštního větru. Po chvíli se však odhodlal promluvit Brandt.

„A co ti Píseční Chodci?“ zeptal se Kolda.

Ten se na něj podíval, ale pokračoval v chůzi.

„Je to kmen divokých nomádů,“ odpověděl. „Spíše příšery než lidé. Svým způsobem jsou nám ale prospěšní, protože chrání periférii Písečné Stěny.“

„Jenže jsou to i lidožrouti,“ přidal se Ludvig. „Jsou poměrně známí tím, že odvádějí své oběti hluboko do pouště.“

„Kam?“ zeptal se Atme.

Koldo s Ludvigem se na sebe temně podívali.

„Na místo shromáždění – místo, kde provádějí rituál, během kterého oběť roztrhají na kusy.“

Kendrick se otřásl, když si představil osud, který na Kadena čekal.

„Potom nesmíme ztrácet čas,“ řekl. „Poběžíme, co říkáte?“

Všichni si vyměnili pohledy. Byli uprostřed ohromné pouště, slunce stoupala nad obzor, s každou minutou zvyšovala teplotu vzduchu a oni přitom byli navlečení ve zbroji. Pohybovat se tu jinak než úsporným krokem bylo velice riskantní.

Přesto však nikdo z nich nezaváhal a jeden po druhém se rozběhli. Jejich tváře brzy zalil pot a dech se jim protáhl. Věděli, že musí Kadena najít co nejrychleji, jinak poušť zabije nejenom jeho, ale i všechny ostatní.

*

Kendrick stěží popadal dech, ale nepřestával běžet. Druhé slunce nyní bylo přímo v nadhlavníku, jeho paprsky se odrážely od písku a oslepovaly je. Bylo vedro k zalknutí. Přesto však nikdo z nich nezpomaloval a za chřestivých zvuků své zbroje se jako velcí obrnění brouci dále protloukali pouští. Pot je přitom štípal v očích tak, že už ani pořádně neviděli, co je před nimi. Jejich plíce doslova hořely a bylo jenom stěží se dohadovat, zda to bylo kvůli teplotě vzduchu nebo kvůli vzrůstajícímu kyslíkovému dluhu. Takové strašlivé horko Kendrick snad ještě nikdy předtím nezažil. Bylo to tak intenzivní, že měl pocit, že se jeho tělo začne v brnění brzy péct.

Uvědomoval si, že tímto tempem a v takovém vedru to už nikdo z nich dlouho nevydrží. Brzy se jeden po druhém zhroutí a stane se z nich potrava pro brouky stejně jako se to předtím přihodilo jejich koním. Navíc nad nimi už delší dobu kroužilo hejno supů, čekajících na svůj okamžik a vědoucích, že je nevyhnutelný. Dobře poznali, kde se brzy objeví šance urvat si něco k snědku.

Kendrick se díval na stopy Chodců, táhnoucí se jako rovná čára k horizontu a nechápal, jak se jim mohlo podařit urazit tak obrovskou vzdálenost tak rychle. Modlil se, aby byl Kaden stále ještě naživu a aby tato výprava měla alespoň smysl a naději. Přesto se však nemohl ubránit pochybnostem, že jeho únosce vůbec někdy dostihnou. Nezdálo se totiž, že by jejich stopy byly čerstvější.

Rozhlédl se po ostatních a shledal, že už se spíše potácí než běží. Všichni byli odhodláni pokračovat do padnutí, ale jejich těla už začala vypovídat poslušnost. On sám na tom nebyl o mnoho lépe. Zároveň však věděl, že jestli se teď zastaví, bude to znamenat jejich smrt.

Chtěl prolomit mlčení, ale byl tak unavený, že už ani neměl sílu mluvit. Namísto toho se jenom soustředil, aby jeho nohy pokračovaly v pohybu. Měl pocit, že každá váží minimálně metrák. Dokonce už ani neplýtval energií na to, aby se díval na obzor. Stejně by tam, jako už mnohokrát předtím, nespatřil nic než prázdnotu a ten pohled by jenom prohloubil zoufalství, jež se jich všech již začalo zmocňovat. Namísto toho tedy jenom zírali na zem, sledovali stopu a snažili se veškerou zbývající energii využívat jen a pouze k pohybu kupředu.

Vtom se však ozval jakýsi zvuk. Kendrick si nejprve myslel, že je jenom šálí unavené smysly, ale potom se to ozvalo znovu. Znělo to jako bzukot včelího roje. Přinutil se vzhlédnout, i když věděl, že je to hloupost a že stejně neobjeví nic než písek. Dokonce už se i bál doufat, že to bude jinak.

Jenže když tak učinil, jeho srdce se rozbušilo vzrušením. Ani ne dvě stě metrů od nich spatřil velké shromáždění Pouštních Chodců.

Rychle posunkem upozornil ostatní, aby je vytrhl z letargie. Všichni se překvapeně zastavili. Okamžik jejich bitvy nadešel.

Kendrick sáhl po meči a stejně jako ostatní pocítil, jak se mu v žilách rozlévá adrenalin.

Chodců byly desítky a mnozí už nové návštěvníky spatřili a otáčeli se k nim. I oni se připravili k boji. Potom vyrazili hrdelní pokřik a vrhli se do útoku.

Kendrick zvedl meč nad hlavu a s bojovým pokřikem Prstenu na rtech se jim vydal v ústrety. Byl připravený zabíjet, anebo se nechat zabít.