Читать книгу Dar Bitvy - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 14

Godfrey seděl na podlaze v podzemním úkrytu pod Silisiným palácem. Akorth s Fultonem a Ario s Merekem seděli vedle něj, zatímco Drey ležel na podlaze u jejich nohou a Silis se svými muži seděla naproti. Nikdo nemluvil, jejich hlavy byly svěšené, rukama objímali vlastní kolena a všichni věděli, že smrt může přijít v každém okamžiku. Místnost se otřásala, jak v ulicích nad ní postupovala armáda drancující město Volusia. Podle zvuku to vypadalo jako když se jej Rytíři Sedmi rozhodli roztrhat na cucky.

Godfrey si dopřál další dlouhý lok ze svého měchu s vínem. Už byl poslední. Pokoušel se jím položit mlhu na strach z přicházejících imperiánů, ale nějak se to nedařilo. Zíral na vlastní boty a přemýšlel, jak jen to mohlo všechno dojít až sem. Ani ne před dvěma roky byl v bezpečí a pohodlí v Prstenu, pil jako duha a neměl jiné starosti, než která krčma má zrovna nejlepší pivo a který nevěstinec zrovna přijal do služeb nové krásky. A teď byl na druhé straně moře v Impériu chycen v pasti v podzemí cizího města, které se armáda toho stejného státu bůhvíproč pokoušela rozbít na kusy. Vlastně už teď byli všichni ve společné rakvi.

V hlavě mu bzučelo, ale on nevzdával svou snahu přimět se myslet jasně. Věděl, na co jeho přátelé teď myslí, četl to z jejich pohledů. Nikdy ho neměli poslechnout a namísto toho se měli pokusit o útěk, když se k tomu nabízela možnost. Kdyby se nevrátili pro Silis, mohli zkusit své štěstí na lodi a třeba by se, navzdory jejímu tvrzení, nakonec z přístavu nějak dostali. Teď už mohli být od Volusie pořádně daleko.

Pokoušel se nalézt uspokojení v tom, že se mu, alespoň prozatím, podařilo této ženě zachránit život. Kdyby sem nedorazil včas a nevaroval ji, teď by již určitě byla mrtvá. Ta cesta tedy nebyla zbytečná, i když se mu to rozhodnutí příliš nepodobalo.

„A co teď?“ zeptal se Akorth.

Podíval se na něj a v jeho očích bylo obvinění. Nahlas vyslovil to, co si ostatní nejspíše mysleli též.

Godfrey se rozhlédl po té malé pochodněmi spoře osvětlené místnosti. Ty pochodně už navíc dohořívaly. Zbývalo jim něco maličko jídla a poslední měch s pitím. Potom už bude následovat jenom čekání na smrt. Nahoře se město nadále otřásalo pod údery útočící armády. Godfrey přemýšlel, jak dlouho to ještě potrvá. Hodiny? Dny? Jak dlouho může Rytířům Sedmi zabrat obsazení města Volusie? Odejdou potom?

„Po nás nejdou,“ řekl do šera. „Tam nahoře bojují imperiáni proti imperiánům. Chtějí se Volusii pomstít. S námi to nemá nic společného.“

Silis ale zakroutila hlavou.

„Oni tu vyplení úplně všechno,“ řekla vážným, pevným hlasem. „Rytíři Sedmi dělají svou práci pořádně a nikdy se nevzdávají.“

Všichni se odmlčeli.

„Jak dlouho tady dole můžeme přežít?“ zeptal se Merek.

Silis se podívala na tenčíci se zásoby a zakroutila hlavou.

„Možná tak týden,“ odpověděla.

Tu najednou shora přišla strašlivá rána. Strop nad nimi se otřásl a zasypal je sprškou suti. Godfrey cítil, že kamenná podlaha pod jeho nohama se zachvěla.

Silis vyskočila a ustaraně si začala prohlížet strop, který hrozil provalením.

„Už jsou v mém paláci,“ řekla spíše sama k sobě, než k ostatním.

Godfrey viděl smutek v její tváři. Nedivil se, právě přicházela o všechno, co měla.

Když se na něj však podívala, spatřil v jejích očích vděčnost.

„Kdyby nebylo vás, teď bych byla tam nahoře. Zachránili jste nás.“

Godfrey si povzdechl.

„Jenže co z toho?“ zeptal se rozmrzele. „Jediné, čeho jsme dosáhli je, že zemřeme tady dole a pomaleji.“

Silis se také zamračila.

„Pokud tu zůstaneme,“ zeptal se Merek, „umřeme?“

Silis se na něj podívala a potom smutně přikývla.

„Ano,“ odpověděla. „Ne dnes ani zítra, ale za pár dní už to přijde. Oni se sem dolů nejspíš nedostanou, ale to samé platí pro nás. My nahoru také nemůžeme. Jakmile nám dojde jídlo a voda, je po nás.“

„Co tedy budeme dělat?“ zeptal se Ario. „Ty tady chceš umřít? Protože já to teda v plánu nemám.“

Silis začala zachmuřeně přecházet sem a tam. Přemýšlela.

Po chvíli se zarazila.

„Je tu jedna možnost,“ řekla. „Je to velmi riskantní, ale mohlo by se to povést.“

Podívala se na ně. Godfrey zadržel dech v očekávání toho, co jim navrhne.

„Ještě za mého otce tu pod palácem byla další podzemní chodba,“ řekla. „Vede ven do města. Pokud ještě pořád existuje a my ji najdeme, můžeme se tudy v noci pokusit utéct a dostat se do přístavu. Tam sedneme na jednu z mých lodí, pokud tam ještě vůbec nějaké jsou, a odplujeme pryč.“

Rozprostřelo se zadumané, nejisté ticho.

„Riskantní,“ zhodnotil Merek. „Město je zaplavené nepřáteli. Jak bychom se tam mohli dostat, aniž by nás zabili?“

Silis pokrčila rameny.

„Pravda,“ připustila. „Pokud nás chytí, je po nás. Pokud ale počkáme do tmy a zabijeme kohokoliv, kdo nám bude stát v cestě, a třeba se nám to nakonec podaří.“

„A co když tu chodbu nakonec opravdu najdeme, dokonce se dostaneme i do přístavu, ale tam zjistíme, že tam žádné plavbyschopné lodě nezbyly?“ zeptal se Ario.

Podívala se na něj.

„Žádný plán není jistý,“ řekla. „Tam nahoře docela pravděpodobně umřeme – stejně jako tady.“

„Smrt si jednou přijde pro každého,“ vložil se do toho Godfrey, vstal a podíval se všem do tváří. „Otázka zní, jak to chceme udělat. Zalezlí jako krysy tady dole? Nebo na cestě na svobodu?“

Jeden po druhém vstali, podívali se na něj a vážně pokývali hlavami.

Plán se zrodil. Ještě této noci se pokusí uprchnout.