Читать книгу Dar Bitvy - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 16

Darius se v šoku díval na toho záhadného muže, který klečel nad ním.

Jeho otec.

Díval se mu do očí a celý okolní svět se na tu chvíli jakoby zastavil. Najednou to všechno dávalo smysl. Darius měl od začátku pocit, že je na tom muži něco zvláštního. Ta podoba, to něco, co mu nedávalo spát od chvíle, kdy jej poprvé spatřil.

Jeho otec!

To pomyšlení mu ani nepřipadalo reálné.

Přestu tu byl. Klečel nad ním a právě mu zachránil život, když zablokoval ránu imperiálního vojáka, která by Daria jistě zabila. Riskoval vlastní život tím, že vstoupil do arény ve chvíli, kdy byl jeho syn již poražen.

Riskoval kvůli němu všechno. Ale proč?

„Otče,“ zašeptal Darius tázavě a užasle zároveň.

Skutečnost, že byl krví toho skvělého bojovníka, jej naplňovala pýchou. Nikdy nepotkal nikoho, kdo by byl v boji lepší. Třeba se jednou i z Daria stane podobně impozantní válečník.

Otec mu podal ruku, aby jej vytáhl na nohy. Stisk jeho ruky byl pevný a silný. Darius si nechal pomoci a znovu vstal do boje. Najednou měl opravdový důvod pokračovat dál a nevzdat se.

Rychle se sehnul, sebral ze země svůj meč a otočil se, aby se po otcově boku postavil blížící se hordě imperiálních vojáků. Poté, co zlikvidovali ony přerostlé bytosti, totiž pořadatelé her vyslali novou vlnu a tentokrát to byla čistě armádní záležitost.

Diváci buráceli nadšením nad nečekaným vývojem událostí, zatímco Darius se díval do nestvůrných tváří imperiálních vojáků, kteří se na ně s dlouhými kopími řítili. Začal se soustředit a tu se běh okolního světa začal zpomalovat.

Když se první voják přiblížil, na poslední chvíli se napřáhl a vrhl svým kopím jako oštěpem. Darius měl co dělat, aby se stačil sehnout a zároveň ustoupit do strany. Hned za kopím totiž následoval voják, který jej chtěl s rozpaženýma rukama srazit k zemi. Darius jej v okamžiku, kdy jej míjel, udeřil jílcem meče do spánku. To už se musel vyhýbat meči dalšího. Jako kočka se uhnul do strany a bodl muže do břicha.

Další voják se na něj vyřítil z boku a chtěl Daria bodnout kopím do žeber. Byl příliš rychlý, než aby se chlapec stačil bránit. Jenže to už se ozvalo kovové zařinčení, když ránu odvedla hůl jeho otce. Darius se na něj vděčně podíval. Imperián potom dostal holí přímo mezi oči a poroučel v bezvědomí k zemi.

Dariův otec roztočil svou hůl jako tornádo a postavil se celé skupině nepřátel najednou. Hůl létala doprava i doleva a kopí vojáků od ní jenom odletovala. Tančil mezi nimi s lehkostí gazely a v rychlém sledu je srážel k zemi. Způsob, jakým vládnul svou zbraní i každičký detail jeho pohybu byl věcí umělecké čistoty a krásy. Bodal je do středu hrudi, mezi oči, podpažních i podkoleních jamek podle toho, kde se zrovna otevřelo místo, jež by stálo za zásah. Byl jako divoký vítr a zároveň klidný a metodický jako měsíc svítící nad noční tůní.

Inspirován otcovou virtuozitou bil se Darius jako smyslů zbavený. Sekal, bodal, blokoval a zároveň ukračoval a uhýbal do stran i k zemi. Jeho meč se srážel s čepelemi nepřátel a vykřesával sprchy jisker. Nepřátelé byli větší než on, ale Darius měl více odhodlání a na rozdíl od nich bojoval o holý život – a před zraky svého otce. Odrazil nejednu ránu, která byla míněna jemu a zachránil jej tak před smrtí, které by neunikl ani se svými tanečnickými dovednostmi. I Darius srážel jednoho soupeře za druhým.

Po chvíli zbyl už jenom jediný imperián. Rozběhl se s mečem nad hlavou na Daria, ten počkal na nejvhodnější okamžik a potom jednoduše bodnul před sebe. Zasáhl muže přímo do hrudi. Imperián vykulil oči, chytil se za ránu a padl mrtev k zemi.

Darius stanul vedle svého otce, oba ztěžka oddychovali a prohlíželi si spoušť, kterou kolem sebe napáchali. Všude kolem nich se rozkládal koberec z těl pobitých nepřátel. I nad touto vlnou zvítězili.

Darius měl pocit, že po boku svého otce se může postavit naprosto čemukoliv. Společně byli silou, kterou nebylo možné jenom tak zastavit. Bojovat na otcově straně pro něj přitom byla radost, kterou v aréně ještě nikdy předtím nepocítil. O otci odjakživa pouze snil a v těch snech vždycky hrálo velkou roli, že ten muž byl velkým bojovníkem. Teď se potvrdily a vyvrátily všechny ty povídačky lidí z jeho vesnice o tom, že otec byl jenom obyčejný otrok jako ostatní.

Rozezvučelo se množství rohů a dav znovu propukl v jásot. Darius zprvu doufal, že patří jejich vítězství, ale to se přepočítal. Velká železná vrata na vzdáleném konci arény se znovu otevřela a bylo jasné, že budou muset čelit něčemu dalšímu.

Ozvalo se uširvoucí zatroubení. Bylo silné tak, že měl člověk pocit, že mu prasknou bubínky a jenom stěží odolával nutkání si zakrýt uši. Slon! Darius se s tlukoucím srdcem díval na velkou bránu, ve které se potom k jeho zděšení objevila ta zvířata hned dvě. Jejich kůže byla černá jako uhlí. Jenom bělostné dlouhé kly se zbarvení zvířete vzpíraly. Sloni byli rozzuření a když vběhli s duněním do arény, začali zmovu troubit.

Vzduch se přitom zvuku otřásal a Dariova kolena spolu s ním. Sloni se zvedli na zadní a když potom dopadli zpátky, způsobili malé zemětřesení. Dokonce i Dariův otec neklidně přešlápl z jedné nohy na druhou. Za krky jim seděli imperiální vojáci, oblečení od hlavy až k patě v černé zbroji a ozbrojení meči a dlouhými kopími.

Darius si obě ta monstra prohlížel. Byla větší než cokoliv, s čím se v životě střetnul a věděl, že tohle ani s otcem po boku nemohou zvládnout. Když se na něj však podíval, zjistil, že je jeho postoj už zase zcela klidný a nebojácný. Stoicky klidná tvář hleděla na novou hrozbu zdánlivě bez zaujetí. To Dariovi dodalo trochu sil.

„Tohle nemůžeme vyhrát, otče,“ řekl přesto, zatímco sloni už nabírali do kroku.

„Už jsme vyhráli synu,“ zněla odpověď. „Jenom tím, že tu stojíme a budeme jim čelit. Tím, že se neobracíme na beznadějný útěk. Naše těla to možná nepřežijí, ale památka na nás bude žít dál – a čest, kterou tu dnes získáme, znamená vítězství!“

Potom otec najednou vykřikl a prudce vyrazil do útoku. Darius se přidal za ním. Běželi nebojácně vstříc dvěma ohromným tlustokožcům a, v očích všech diváků i jich samotných, i jisté smrti.

Moment srážky neproběhl tak, jak Darius očekával. Uhnul se před kopím, vrženým jedním z jezdců, zvedl svůj meč a seknul jím proti slonově končetině. Nevěděl, jak by měl efektivně zasáhnout slona, ani jestli ta rána bude vůbec mít nějaký účinek.

Neměla. Dariův meč jenom lehce škrábnul tlustou kůži. Rozzuřené zvíře švihlo chobotem do strany a trefilo Daria do žeber.

Náraz byl tak silný, že jej odhodil pět metrů stranou a téměř mu vyrazil dech. Ztěžka dopadl do prachu, kutálel se ještě několik metrů a nadšený řev diváků slyšel jenom jako vzdálené hučení.

Pokusil se zahlédnout otce a spatřil jej, jak vrhá ze země sebrané kopí po jednom ze slonů a potom se v kotoulu uhýbá z cesty.

Trefil dokonale. Kopí se zvířeti zabodlo do oka. Slon zatroubil a podlomila se mu kolena. V plné rychlosti upadl a srazil s sebou i toho druhého. Arénu zaplavil rozvířený prach.

Darius se rychle vydrápal na nohy, odhodlán využít příležitosti. Zaměřil se na jednoho z imperiánů, který teď ležel na zemi. Voják se potloukl, ale už se zvedal na nohy a napřahoval kopí, aby jej vrhnul otci do zad. Ten se díval jinam, o hrozícím nebezpečí neměl tušení a Darius věděl, že musí jednat, jinak bude během vteřiny konec.

Rozběhl se kupředu proti tomu vojákovi, zvedl meč a na poslední chvíli mu jím vyrazil kopí z ruky – potom zbraň plavně přetočil nad hlavou a srazil mu tu jeho z ramen.

Obecenstvo křičelo jako bouře.

Darius však neměl čas si svůj triumf užít. Druhý slon se totiž už s troubením zvedal na nohy – a jeho jezdec jej navedl přímo na Daria. Nebyl čas někam utíkat. Darius si namísto toho lehl na záda, sebral ze země kopí a namířil jej kolmo vzhůru zrovna ve chvíli, kdy na něj dopadala tlustokožcova noha. Čekal do posledního okamžiku a potom se odkulil stranou, aby jej zvíře nerozmačkalo na kaši.

Noha jej minula jenom o centimetry. Stejně to však nedopadlo s hrotem kopí. Slon strašlivě zařval, když si vrazil zbraň do nohy. Kopí projelo chodidlem hluboko do končetiny a o kus výše zase vyjelo kůží ven.

Slona popadl amok, ve snaze zbavit se bolesti poskakoval sem a tam v kruzích a vše si ještě zhoršoval. Jeho jezdec se po chvíli už nedokázal udržet a s výkřikem padl k zemi tak, že si zlomil vaz.

Nepříčetný slon se ohnal chobotem a znovu zasáhl Daria tak, že jej odhodil stranou. Dopadl tak tvrdě, že si zprvu myslel, že už také nevstane.

To si však nemohl dovolit. Znovu se s vyceněnými zuby začal zvedat a lapal při tom po dechu. Jeho otec mezitím bojoval s několika dalšími vojáky, kteří byli vysláni slony podpořit, když se pro ně boj začal vyvíjet špatně. V takovém boji byl zcela ve svém živlu a tak opět s lehkostí tančil a bil je hlava nehlava.

Slon, který byl skolen ranou oštěpem do oka, se teď začal znovu ztěžka zvedat na nohy, povzbuzován jiným vojákem, který mu skočil za krk. Rychle se mu podařilo zvíře ovládnout, znovu jej zvednout na všechny čtyři a potom se s ním rozběhnout na otce, který byl zaměstnán bojem s ostatními.

Darius se na to díval a věděl, že je příliš daleko, než aby mohl do boje zasáhnout. S hrůzou sledoval, jak se monstrum řítilo přímo na otce.

„NE!“ rozkřičel se.

S hrůzou se díval, jak se ta ohromná hora masa řítila na nic netušícího otce a přes všechnu nepravděpodobnost se rozběhl mu pomoci. Věděl však, že je to marná snaha. Nikdo na světě nebyl tak rychlý, aby tohle stihl.

Slon sklonil svoje kly a potom jeden z nich v plné rychlosti prohnal otcovými zády.

Zasažený vykřikl, z úst se mu vyřinula krev a vzápětí byl zvednut do výše jako trofej.

Darius cítil, jak se mu do očí hrnou slzy, když se díval, jak neúžasnější bojovník na světě a jeho vlastní otec v jedné osobě umírá. I ve smrti se nadále pokoušel vytáhnout si sloní kel z těla a osvobodit se.

„OTČE!“ křičel Darius jako šílenec.