Читать книгу Dar Bitvy - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 9

Imperiální velitel znovu a znovu bičoval svou zertu a uháněl na ní napříč Velkou Pustinou po stopě, kterou sledoval již celé dny. Jeho muži se stále snažili držet za ním. Už mleli z posledního, protože jim ani teď ještě nedopřál minutu odpočinku. Jeli dokonce i v noci. Ten muž dobře věděl, jak dostat ze zerty úplně všechno a to samé platilo i o lidech.

Sám se sebou neměl sebemenší slitování a tím méně ho pociťoval se svými muži. Chtěl, aby nehleděli na únavu, horko, ani chlad – obzvláště na svaté misi, jako byla tato. Pokud ta stopa totiž vede tam, kam tajně doufal – tedy do legendárního Útesu – změní to historii Impéria navždy.

Zabořil ostruhy do zertiných slabin, až zvíře vykřiklo a vyrazilo kupředu tak rychle, že už jeho nohy téměř nestíhaly. Jezdec na to nedbal a bez přestání sledoval stopu na zemi. Už takto v životě stopoval mnohokrát a na konci každé stopy vždycky jejího autora zabil. Ještě nikdy však pronásledování nebylo tak zajímavé jako tentokrát. Věděl, že je jenom krůček od odhalení největšího tajemství v historii Impéria. Pokud se to podaří, jeho jméno se stane nesmrtelným a bude se o něm vyprávět ještě po mnoho generací.

Vystoupali na jedno z nečetných pouštních návrší, když tu uslyšel sílící hučivý zvuk přicházející bouře. Očekával, že spatří písečnou smršť, která se valí jejich směrem, ale namísto toho zůstal v úžasu zírat. To, co spatřil, sice byla písečná bouře, ale namísto aby se valila krajinou, stála jako stěna na místě a vypínala se od země až do nebes.

Na několik dlouhých minut se tam zastavili a pozorovali, zda se bouře skutečně nehýbe. Takový jev byl zcela nevysvětlitelný. Vypadalo to jako hradba ze zvířeného písku, která jednoduše seděla na jednom místě. Mohli se pouze dohadovat o tom, co leží na druhé straně. Jeho domněnka, že by to mohl být bájný Útes, se tím ještě posílila.

„Tvoje stopa tu končí,“ řekl jeden z vojáků posměšně.

„Přes tu bouři se nedostaneme,“ řekl jiný.

Velitel však pomalu zakroutil hlavou a zamračil se na ně.

„A co když na druhé straně toho písku leží něco, co stojí za objevení?“ odsekl.

„Na druhé straně?“ zeptal se voják. „Jsi blázen? Není to nic než písečná bouře uprostřed nekonečné pustiny. Na druhé straně je další ohromný kus ničeho.“

„Přiznej si porážku,“ dodal jiný. „Obraťme to domů – pokud ne, pojedeme bez tebe.“

Velitel se k nim otočil. To byla do nebe volající drzost. V jejich očích však spatřil, že to myslí vážně. Věděl, že musí rychle jednat, jestli tu vzpouru chce zažehnat.

Pohybem rychlým jako blesk sáhl k opasku, vytrhl z něj dlouhou zakřivenou dýku a snad ještě rychleji ji zabodnul do krku jednoho z nich. Muž vykřikl, padl na záda své zerty a potom se svezl na pouští podloží, které okamžitě začalo dychtivě pít jeho krev. Tu se najednou ze země vyrojilo stádo pouštních žravých brouků a během několika vteřin jej obsypali a dali se do jídla.

Ostatní to sledovali a v očích už se jim opět zračila vystrašená poslušnost.

„Ještě někdo další by se chtěl protivit mým rozkazům?“ zavrčel velitel.

Muži se na něj nervózně dívali, ale nikdo už nic neřekl.

„Buď vás zabije poušť, anebo já,“ dodal. „Volba je na vás.“

Potom najednou vykřikl jako když se chystá do boje, otočil na místě zertu a vyrazil přímo proti písečné stěně. Věděl, že jej tam může potkat smrt. Věděl i to, že jej ostatní budou následovat a když po chvíli uslyšel jejich křik, kterým pobízeli svá zvířata, samolibě se pousmál. Samozřejmě, bez něj by byli úplně ztracení.

Když vstoupil do písečného víru, vykřikl. Najednou se do něj opřely miliony jemných zrnek písku a snažily se jej strhnout ze sedla, neustále měnily směr a přibývaly na síle s tím, jak se do stěny nořil hlouběji. V uších mu hučelo, jako kdyby si z nich udělali hnízdo sršni. On však nepřestával pobízet protestující zertu, aby uháněla dál a hlouběji dovnitř. Cítil, jak jej písek bije do obličeje, proniká do uší, nosu, úst i očí a nevěděl, jestli o pár metrů dál ještě vůbec bude schopen dýchat.

Nezastavil se.

Když už začal sám o sobě pochybovat a přemýšlet, že jeho muži nakonec měli pravdu, že ta cesta nikam nevede a oni v té bouři všichni zemřou, tu se najednou jeho svět znovu projasnil a on projel skrz. Síla písku prudce slábla, stejně jako bzučivý hukot, a nad hlavou se mu opět otevřelo blankytně modré pouštní nebe. Asi ještě nikdy v životě nebyl tak šťastný, že jej vidí.

Hned za ním se z bouře vynořil i zbytek jeho družiny. Všichni kašlali písek a vypadali více mrtví než živí – ale i oni to na druhou stranu zvládli.

Velitel se rozhlédl a užasl. Jeho srdce se rozbušilo jako o závod a dech byl náhle přerývaný, protože to, co před sebou spatřil, mělo sladký nádech vítězství a triumfu většího, než v jaký pro sebe ve svém životě kdy doufal. Před nimi se do ohromné výše vypínalo kruhově tvarované horské pásmo. To místo nemohlo být zaměněno s žádným jiným.

Útes!

Ležel na obzoru přímo před nimi, tyčil se k obloze a jeho vzdálené konce se ztrácely v dálce. Na vrcholku viděl pevnosti a věžičky s ochozy, na nichž se blyštěla zbroj rytířských hlídek.

Našel ho. On a nikdo jiný byl tím, kdo objevil bájný Útes.

Jeho muži se zastavili vedle něj a i oni na ten výjev zírali s otevřenými pusami. Všichni konečně pochopili důležitost této výpravy. Všichni budou hrdinové a imperiální písně se o nich budou pět ještě několik staletí.

Velitel se na ně s širokým úsměvem podíval. Najednou na něj hleděli s úctou. Potom trhnul za otěže, aby svou zertu otočil a připravil se vjet zpátky do písečné stěny. Pojede celou cestu znovu bez přestávky, až se dostane k nějaké imperiální pevnosti, odkud podá Rytířům Sedmi hlášení, co on sám osobně objevil. Potrvá jen několik dní než se veškerá branná moc Impéria začne stahovat k tomuto místu, aby jej dobyla. Milion vojáků bude vyslán, aby rozdrtil ty blyštivé rytíře. Projdou písečnou stěnou, slezou Útes a potom zaberou poslední zbývající svobodné teritorium v Impériu.

„Muži,“ zahřměl slavnostně. „Náš čas nadešel. Připravte se otisknout svá jména do historie.“