Читать книгу Dar Bitvy - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 12

Stara stála na rozkymácené plošině výtahu a snažila se nedívat pod sebe. Byla vytahována výše a výše a s každým poskočením celé konstrukce se jí otevíral lepší a lepší výhled na království. Stoupala k vrcholku Útesu a srdce jí přitom tlouklo jako šílené. Přes hlavu měla přetaženou kápi, po zádech jí stékal studený pot a už teď cítila, jak se přes vrcholky masivu převaluje vedro z pouště. Ještě ani nevyšlo slunce, ale tady nahoře už teď bylo obtížné dýchat. Lana a přezky skučely pod tíhou plošiny, doplňovány sborovým hekáním vojáků, kteří za ně silou vlastních paží tahali. Ani jeden neměl tušení, kdo Stara ve skutečnosti je.

Když potom vystoupali až nahoru a s klepnutím se zastavili, vystřídalo všechen ten lomoz jenom skučení větru. Výhled odsud byl neuvěřitelný. Člověk měl pocit, že stojí na střeše světa.

Stara musela vzpomínat, jak sem na Útes dorazila poprvé poté, co s Gwendolyn, Kendrickem a ostatními přešla Velkou Pustinu. Tehdy byli více mrtví než živí a nic moc nevnímali. Měla štěstí, že tu cestu přežila a došla až sem. Vzpomínala si, že první pohled na masiv Útesu pro ni byl jako kdyby se podruhé narodila.

A teď se odtud pokoušela utéct, spustit se zpátky do pouště a znovu se vydat napříč. Vedle sebe měla připraveného koně, který měl zvýšit její šance na přežití. Neklidně přešlapoval a klapal kopyty. Pohladila jej po šíji, aby jej uklidnila. Cesta pouští na jeho hřbetě bude mnohem příjemnější a bezpečnější než pěšky.

„Nepamatuji se, že by náš velitel říkal něco o této akci,“ ozval se hlas vojáka, který měl momentálně nad výtahem velení.

Stara strnula.

„Potom bych to měl znovu probrat přímo s tvým velitelem – za účasti mého strýce, našeho krále,“ odpověděl Fithe autoritativním hlasem.

Stara věděla, že lže, že pro ni strašlivě riskuje a byla mu za to ohromně vděčná. Fithe jí vlastně překvapil, že své slovo skutečně dodržel a udělal vše, co bylo v jeho silách, aby jí pomohl utéct z Útesu a získat tak šanci se znovu shledat s milovaným Reecem.

Reece. Stara nemohla myslet na nic jiného. Opustí toto místo, i když bylo jediné bezpečné na celém světě, přejde tu nejhorší z pouští a pak klidně i všechny oceány a celý svět. To všechno kvůli bláhové naději, že jej po cestě někde potká a bude mu moci povědět, jak moc jej miluje.

To, že vystavuje Fitheho takovému nebezpečí se jí ani trochu nezamlouvalo, ale bez jeho pomoci neměla naději. Musela riskovat nejenom vlastní život. Nedokázala sedět v bezpečí a bohatství Útesu, dokud je Reece někde tam venku.

Železné mříže zdvižné platformy se se zaskřípěním otevřely a Fithe ji vzal za ruku, aby ji doprovodil. Plán zabral a strážní je propustili na val. Vyvedli koně na kámen a byli vystaveni větru naplno. Byl tak silný, že se Stara zapotácela a kapuce jí málem sletěla z hlavy. Křečovitě sevřela uzdu svého koně a opřela se o něj. Potom pohlédla do nekonečné šíře Velké Pustiny a naplno si uvědomila, o jakou šílenost se to pokouší.

„Drž hlavu skloněnou a za žádnou cenu si nesundávej kápi,“ pošeptal jí Fithe. „Pokud uvidí, že jsi holka, bude jasné, že tu nemáme co dělat a pošlou tě zpátky. Teď se přesuneme o kus dál po valu, kde je další výtah, který tě dostane na druhou stranu. Pojedeš v něm už jenom ty.“

Stara se několikrát rychle nadechla, aby si dodala odvahy a potom se s Fithem po boku jala vést svého koně skrz špalír rytířů. Držela přitom hlavu skloněnou, aby nikdo nemohl nahlédnout pod její kápi.

Po chvíli konečně osaměli, zastavili se a on jí znovu pošeptal:

„Dobrá, podívej se vpřed.“

Stara si odhrnula kápi z hlavy, odhalila potem slepené vlasy a spatřila dvě oranžová slunce, jak vychází zpoza obzoru a barví oblohu odstíny od rudé až po fialovou. Bylo to nádherné ráno.

Přehlédla neskutečnou rozlohu Velké Pustiny, ale ani zdaleka nemohla dohlédnout na její konec. V dálce viděla nikdy neustávající bouři Písečné Stěny a potom se zapomněla a podívala se přímo pod sebe. Odjakživa měla strach z výšek a tak se teď otřásla a polekaně ustoupila o krok zpět.

Přímo pod ochozem zela ohromná propast. A o pár kroků vedle již čekal připraven další výtah, který ji do té propasti i s koněm za chvíli spustí.

Stara se podívala na Fitheho, který jí věnoval významný pohled.

„Jsi si jistá?“ zeptal se starostlivě. Viděla mu na očích, že o ni má upřímnou starost.

V té chvíli si nebyla jistá, že se na tu cestu chce vydat, ani trochu. Jediné, co zůstávalo nezměněno, byla její touha znovu vidět Reece. A to bylo rozhodující. Váhavě přikývla.

On pokýval hlavou též.

„Děkuji ti,“ řekla. „Nevím, jak ti to oplatím.“

Fithe se usmál.

„Najdi svého milého,“ odpověděl. „Pokud to nemůžu být já, alespoň ať jsi tedy šťastná s ním.“

Vzal ji za ruku, dvorně ji políbil, potom se uklonil a odcházel pryč. Stara se za ním dívala a najednou si o něj dělala starosti. Pokud by její srdce nepatřilo Reecovi, tento mladík by pro ni jistě byl přímo skvělý.

Otočila se zpátky k poušti a vydechla, aby si dodala odvahy. Potom uchopila koně za uzdu a vykročila s ním do výtahu. Pokoušela se příliš se nedívat do propasti pod sebou a ani nemyslet na to, co ji na cestě čeká. Bála se, že zjistí, že to není nic jiného než smrt. K tomu také po chvíli navzdory vší snaze došla.

Lana a kladky znovu skřípěly, výtah sebou házel sem a tam a vojáci se s vyceněnými zuby činili. Stara začala klesat do pustiny.

„Reeci,“ zašeptala tiše sama pro sebe. „Možná, že přitom zemřu, ale předtím pro tebe přejdu třeba celý svět.“