Читать книгу Dar Bitvy - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 11

Gwendolyn s Krohnem a Steffenem procházela mlčky ulicemi hlavního města Útesu a její myslí neustále vířila Argonova zlověstná slova. Na jednu stranu měla radost, že se druid uzdravil a byl zase sám sebou – ale zpráva, kterou jí potom předal, zcela otřásla jejím světem. Podle toho, jak to řekl, to vypadalo, že se s Thorem již nikdy v životě nesetká.

Snažila se zadržovat slzy a odhodlaně kráčet k věži. Pokoušela se na ta slova nemyslet a nenechat proroctví, aby jí kazilo život. Odjakživa přece byla silnou osobností a tak to musí zůstat i teď. Možná, že budoucnost skutečně je daná, ale to ještě neznamená, že by se měla přestat snažit ji změnit. Osud se určitě nakonec nějak nechá ohnout. Člověk si to jenom musel dostatečně zoufale přát a být ochoten pro to obětovat cokoliv.

Tohle byl přesně ten případ. Gwendolyn jednoduše odmítala na Thorgrina s Guwaynem jenom tak zapomenout. Byla odhodlaná neblahou předpověď změnit. Bude se vzpírat vlastnímu osudu a obětuje tomu všechno, co si vesmír bude žádat. Že by měla pokračovat v životě, aniž by ty dva znovu potkala, to nepřipadalo v úvahu.

Krohn, jako by četl její myšlenky, zamručel a mazlivě se jí otřel o nohu. Vytrhnul ji tím z myšlenek. Vzhlédla a spatřila, že věž už je nedaleko. Vypínala se skoro téměř v centru města a sídlil v ní kult, o kterém jí král povídal. Gwendolyn mu přísahala, že se do té věže vypraví a pokusí se vysvobodit jeho syna, vyzpovídá samotného vůdce kultu a pokusí se zjistit nějaké informace o prastarých knihách, které jsou snad ve věži drženy pod zámkem. Údajně v nich mělo být ukryto tajemství, jak zabránit zničení Útesu.

Gwenino srdce divoce tlouklo, když se blížila k věži. Neočekávala, že všechno půjde snadno, ale chtěla králi i Útesu pomoci. Ještě více si teď však přála být odsud pryč a hledat Thora s Guwaynem, než bude příliš pozdě. Kéž by tak měla po svém boku draka. Kéž by se tak Ralibar vrátil, vzal ji zpátky na svůj hřbet a společně se potom rozletěli do světa. Odletěli by daleko odsud a dostatečně vysoko, aby se jich ani Impérium netýkalo. Letěli by někam na druhý konec světa a znovu se setkali s Thorgrinem a Guwaynem. Kéž by se potom mohli vrátit do Prstenu a začít žít život jako dříve.

Gwen dobře věděla, že jsou to bláhové, nereálné sny. Prsten byl zničený a Útes byl posledním útočištěm, které měla. Musela teď naopak napnout všechny síly, aby jej pomohla zachránit.

„Má paní, mohu tě doprovodit do té věže?“

Gwen se podívala na Steffena. Kráčel vedle ní, jednu ruku připravenou na meči a jako vždy dohlížel na její bezpečí. Byl nejloajálnějším ze všech lidí, které kolem sebe měla a už pro ni za dobu, co se znali, vykonal tolik, že mu bude nadosmrti dlužná.

Zastavili se před padacím mostem, vedoucím ke vstupu do věže. Gwen se podezíravě rozhlédla.

„Vůbec se mi tohle místo nelíbí,“ řekl.

Poplácala jej po zápěstí.

„Jsi nejlepší ochránce, jakého jsem kdy měla, Steffene,“ odpověděla. „Hluboce si tvých služeb vážím, ale tohle je místo, kam musím vstoupit sama. Musím se pokusit zjistit co nejvíce a když tam budeš se mnou, jenom tím vzbudíme pozornost. Už stačí, že si s sebou vezmu Krohna.“

Podívala se na leoparda, který její pohled opětoval, a přikývla.

Steffen pokýval hlavou též.

„Počkám na tebe tady,“ odpověděl, „ale pokud se tam cokoliv semele, půjdu pro tebe.“

„Pokud v té věži nenajdu to, co hledám,“ odpověděla, „obávám se, že se semele něco mnohem horšího.“

*

Gwen pomalu kráčela přes padací most. Její boty klapaly na dřevě, na rozdíl od Krohnových tlap, který přecházel nevelký příkop zcela nehlučně. Most byl lemován desítkami mnichů, stojících v perfektním pozoru a oblečených v šarlatových róbách, jejichž rukávy ukrývaly celé ruce. Měli zavřené oči. Byl to prazvláštní soubor strážných. Na první pohled nebyli ozbrojeni a navzdory faktu, že už tu museli hlídat celé hodiny, stáli všichni bez sebemenšího pohybu a rovně jako svíčky. Jejich oddanost k vůdci kultu musela být ohromná. Gwendolyn si vzpomněla na králova slova o tom, že jej ve skutečnosti uctívají jako boha. Raději se ani sama sebe neptala, do čeho se to zase pouští.

Když se přiblížila, spatřila velké dveře zasazené v lomeném oblouku. Byly vyrobeny z bytelného dubu a popsány symboly, kterým nerozuměla. Několik mnichů vzalo dveře za kovaná madla a otevřelo je dokořán. V pantech zavrzalo a obě mohutná křídla odhalila temný vnitřek věže, osvětlený pochodněmi. Její obličej ovanul závan chladného vzduchu s jemnou příměsí kadidla. Krohn začenichal a potom slabě zavrčel. Gwen s ním vešla dovnitř a dveře se za nimi s hlasitým klapnutím zase zavřely.

Ozvěna se několikrát odrazila od stěn a vrátila se tak silně, že sebou Gwen mimoděk trhla. Uvnitř bylo temno. Pochodní bylo poskrovnu a okna s barevným sklem dovnitř příliš mnoho denního světla rovněž nevpouštěla. Bylo tu ticho. Od prvního okamžiku měla pocit, jako když vstoupila do kostela.

Vzhlédla nad sebe, aby zjistila, že se věž klene ve spirále do výše. Kolem zdí kulovitého půdorysu se jako had vinula stoupající rampa. Výše už nebyla žádná okna a odněkud shora se ozýval tlumený zpěv. Tady dál ode dveří už byla vůně kadidla hustá a těžká. Chvíli co chvíli se objevovali mniši, aby záhy zase zmizeli v některém ze zákoutí. Jedni měli v rukou kadidelnice, zatímco jiní mumlavě prozpěvovali. Další byli zcela tiší, nemluvní a plížili se prostorem plaše jako stíny. Gwen musela přemýšlet, o čem tento kult vlastně vůbec byl.

„Poslal tě můj otec?“ ozval se hlas.

Gwen se překvapeně otočila, aby spatřila muže, stojícího jenom dva metry za ní. Měl na sobě dlouhou šarlatovou róbu jako ostatní a přátelsky se na ni usmíval. Bylo až k nevíře, jak moc jeho obličej připomínal ten králův.

„Věděl jsem, že dříve nebo později někoho pošle,“ řekl Kristof a pokynul rukou za sebe. „Jeho snaha přivést mě zpět do svého stáda je nekonečná. Prosím, následuj mě.“

Gwen se k němu přidala a nechala se vést na kamennou rampu, ovíjející se kolem kulovitých zdí věže a stoupající do vyšších pater. Kristof ji překvapil. Očekávala šíleného fanatika, ale on přitom vypadal milý, zdravý a velice přátelský. A především spokojený. Ani trochu nevypadal jako někdo, kdo je ztracen a omámen cizí ideologií, jak to popisoval jeho otec.

„Tvůj otec si tě žádá,“ odpověděla konečně po chvíli, když minuli dalšího z tichých mnichů. Tento ani na okamžik nezvednul oči z podlahy. „Přeje si, abych tě přivedla zpátky domů.“

Kristof zakroutil hlavou.

„To je právě ta potíž,“ odpověděl. „Otec si myslí, že nalezl jediný správný domov a úhel pohledu na světě. Já však pochopil něco jiného. Na světě může být mnoho skutečných domovů.“

Povzdechl si a vedl ji dál. Gwen se rozhodla, že jej nechá mluvit samotného a nebude alespoň z počátku nijak naléhat.

„Můj otec by nikdy nepřijal to, kým jsem,“ dodal po chvíli. „Nikdy by se to nepokusil pochopit. Zůstává ve svém starém omezeném světě – a chce mě tam stáhnout zpátky. Jenže já nejsem on – a to on nikdy nedokáže přijmout.“

„Nechybí ti rodina?“ zeptala se Gwen. Představa, že by někdo obětoval celý život jenom této věži jí připadala podivná.

„Ano,“ odpověděl stroze a překvapivě. „Velice. Rodina pro mě znamená všechno – ale moje spirituální volání je ještě silnější. Můj domov je teď tady. Sloužím Eldofovi. On je mým sluncem. Kdybys jej znala, byl by i tvým.“

Gwen uhnula očima. Zajiskření, které se mu při těch slovech objevilo v očích, se jí ani trošku nelíbilo.

„Já sloužím jenom sama sobě,“ odpověděla.

Usmál se.

„Možná právě proto máš tolik starostí,“ odpověděl. „Ovšem, nikdo v tomto světě neexistuje, aniž by nesloužil někomu jinému. I ty někomu sloužíš.“

Gwen se na něj podezíravě podívala.

„Jak to myslíš?“ zeptala se.

„Můžeš si namlouvat, že jdeš svou vlastní cestou,“ pokračoval, „ale tím klameš sama sebe. Osoba, které sloužíš, nejsi ty, ale ten, koho tvoji rodiče vychovali. Sloužíš de facto svým rodičům – a všem jejich názorům a chápání světa. Kdy sebereš odvahu jejich výchovu odvrhnout a začneš být skutečně sama sebou?“

Gwen se zamračila. Ta filozofie se jí ani trochu nelíbila.

„A namísto toho bych měla přijmout čí výchovu?“ zeptala se. „Eldofovu?“

Zakroutil hlavou.

„Eldof je pouhý prostředník,“ odpověděl. „Pomáhá nám odhodit naše staré já a najít to skutečné. Najít to, čím jsme osudem míněni být. Tomu potom musíme sloužit. To je něco, co ty ve svém světě nikdy nemůžeš pochopit. Eldof to ale dělá, propouští nás tak na svobodu.“

Gwendolyn se dívala do jeho upřímných očí a viděla, že je té myšlence zcela oddán – bylo to strašidelné. Ihned si byla jistá, že jej nic na světě nemůže přinutit, aby odsud odešel.

Síť, kterou kolem sebe ten Eldof rozprostřel, byla lepkavá a ti, které do ní chytil, ji potom už ani nevnímali. Všechno, co mu k tomu stačilo, byla trocha laciné filozofie, která stála na své vlastní logice. Gwen už nechtěla nic z toho nadále poslouchat. Čím dále se bude od té pavučiny držet, tím lépe.

Pokračovala v chůzi a snažila se ze sebe ten pocit setřást, zatímco stoupali dál v kruzích podél vnitřních stěn věže. Kam, to vlastně nevěděla, ale Kristof ji následoval, a tak to snad nebude nebezpečné.

„Nepřišla jsem sem, abych probírala detaily vaší víry,“ řekla. „Nechci tě ani přesvědčovat, aby ses vrátil k otci. Slíbila jsem pouze, že se na to zeptám a to jsem udělala. Pokud si nedokážeš vážit vlastní rodiny, já nejsem ten, kdo by tě tomu měl učit.“

Kristof se na ni zachmuřeně podíval.

„A myslíš, že si můj otec váží své rodiny?“ zeptal se.

„Velice,“ odpověděla bez váhání. „Alespoň podle toho, co jsem měla možnost pozorovat.“

Kristof zakroutil hlavou.

„Dovol mi, abych ti něco ukázal.“

Vzal ji jemně za loket a nasměroval do jedné z chodeb, odbočujících ze schodiště. Táhla se daleko a potom znovu navázala na schody vzhůru. Na jejím konci se objevily těžké dubové dveře, které když otevřel, odhalily železné mříže. Významně se na Gwen podíval.

Ta se zvědavě i nervózně zároveň zadívala dovnitř. Zhrozila se, když tam spatřila mladou dívku, sedící zcela osamoceně u okna a hledící ven. Její tvář překrývaly dlouhé vlasy. Oči měla doširoka otevřené, ale ona přesto nijak nedala najevo, že si vůbec všimla jejich přítomnosti.

„Takhle se náš otec stará o svou rodinu,“ řekl Kristof.

Gwen se na něj zvědavě podívala.

„Jeho rodinu?“ zeptala se.

Kristof přikývl.

„Kathryn. Jeho dcera a má sestra. Ta, kterou schovává před světem. Byla přesunuta do této cely. Proč? Protože je posedlá. Protože není dokonalá jako on. Protože se za ni stydí.“

Gwen nevěděla, co na to říct. Bylo jí té dívky líto a přála by si jí nějak pomoci. Poprvé o králi zapochybovala. Bylo na Kristofových slovech něco pravdy?

„Eldof si rodiny váží,“ pokračoval Kristof. „Nikdy by nikoho z nás neopustil. Váží si našich skutečných já. Nikdo odsud nikdy nebyl vyhnán, protože by byl horší než ostatní. Ti, kteří jsou posedlí, jsou navíc svému pravému já blíže než ostatní.“

Povzdechl si.

„Až se s ním setkáš,“ dodal, „pochopíš, co myslím. Nikdo takový jako on na světě už není a nikdy ani nebude.“

Gwen znovu viděla v jeho očích ono fanatické jiskření a věděla, že je Kristof na tomto místě naprosto ztracen a nejspíše se už nikdy ke dvoru nevrátí. Znovu se podívala na netečnou princeznu a bylo jí smutno. Nejenom pro ni, nýbrž i pro celé toto místo a všechny ty rozdělené rodiny. Její představa dokonalého Útesu utrpěla značnou trhlinu. I toto místo mělo svá temná zákoutí a problémy. Navenek působilo skoro idylicky, ale uvnitř přitom hořela skrytá náboženská válka.

Gwendolyn navíc věděla, že jednu z jejích bitev, ve které hrála svou roli, nemůže vyhrát. Neměla na to čas. Myslela na svou vlastní roztříštěnou rodinu a cítila, že se musí co nejdříve pustit do hledání svého manžela a syna. Z tohoto místa se jí točila hlava. Vůně kadidla byla stále těžší a nikde nebyly žádné větrací průduchy. Přála si zjistit to, co potřebovala a co nejrychleji odsud odejít. Vzpomněla si na den, kdy do tohoto království přišla a jak potom králi slíbila, že mu s tím pomůže.

„Tvůj otec věří, že tato věž uchovává určité tajemství,“ přešla k věci, „tajemství, které může spasit Útes a všechny jeho obyvatele.“

Kristof se pousmál a ironicky zkřížil ukazováky s prostředníčky.

„Otec a jeho domněnky,“ odpověděl.

Gwen se zamračila.

„Tvrdíš tedy, že to není pravda?“ zeptala se. „Žádné staré vědomosti a knihy?“

Odvrátil pohled a potom si povzdechl. Teprve po chvíli se rozhodl znovu pokračovat.

„Co ti má být odhaleno a kdy,“ odpověděl, „přesahuje moje pravomoce. Pouze Eldof ti může na takové otázky dát odpověď.“

Gwen už nemohla dále čekat.

„Můžeš mě za ním okamžitě odvést?“ zeptala se netrpělivě.

Kristof se usmál, otočil se a odcházel chodbou pryč.

„Ale jistě,“ odpověděl po pár metrech, „noční motýl už letí ke světlu.“