Читать книгу Dar Bitvy - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 20

Mardig zamyšleně kráčel chodbami hradu. Jeho srdce vzrušeně tlouklo, když si v hlavě promítal plán toho, co se chystal udělat. Zpocenou dlaní potom sáhl k opasku a nahmatal tam ukrytou dýku. Byl na stejné cestě, kterou předtím vykonal již milionkrát – na cestě za otcem.

Králova komnata už nebyla daleko. Mardig procházel kolem stráží, které mu ustupovaly z cesty a klaněly se. Věděl, že těch se obávat nemusí. Nikdo z nich neměl tušení, co se chystá udělat a nikdo to ani vědět nebude, dokud nebude čin dokonán – a v té chvíli již království bude jeho.

Jeho mysl se zmítala ve vzájemně si odporujících emocích, ale silou vůle je všechny překonával a kráčel dál. Nehleděl na to, že se mu třesou kolena. Musel pokračovat a konečně vykonat to, o čem celý život přemýšlel. Jeho otec jej odmalička utiskoval, nikdy s ním v ničem nesouhlasil a k jeho ostatním bratrům se přitom choval mnohem lépe. Všechno jenom proto, že si Mardig vyvolil nepodílet se na rytířské kultuře, ale namísto toho si dopřávat dobrého pití a ženské společnosti. Přišlo mu to lepší, než učit se zabíjet jiné.

V očích jeho otce to však znamenalo selhání a slabost. Mračil se nad vším, co Mardig vykonal a jeho vyčítavý pohled jej pronásledoval na každém kroku. Mardig snil o dni, kdy se mu dostane zadostiučinění. Navíc se teď nabízela šance, že se ve stejném okamžiku může zároveň i zmocnit vlády nad královstvím. Každý předpokládal, že následnictví připadne některému z jeho bratrů, nejspíše nejstaršímu Koldovi, a pokud náhodou ne, mělo to být Mardigovo dvojče Ludvig. Jenže Mardig to viděl jinak.

Zahnul za další roh a narazil tam do dvojice strážných, kteří se mu okamžitě začali klanět a ustupovat z cesty.

Tu se však jeden z nich zarazil a podíval se na prince.

„Můj pane,“ oslovil jej, „král nám neoznámil, že očekává takto brzy nějaké návštěvníky.“

Mardig měl srdce až v krku, ale nutil se zůstat navenek klidný a sebevědomý. Podíval se na vojáka, jako kdyby to byl jenom odporný hmyz a s uspokojením sledoval, jak ozbrojenec nejistě přešlápl.

„Copak já jsem nějaká návštěva?“ zeptal se chladně.

Strážný se uklonil a otevřel mu dveře dál. Mardig jimi prošel a nechal strážné, aby je za ním zase zavřeli.

Vkročil do místnosti a zarazil se. Spatřil tam svého otce, jak stojí u okna a zamyšleně přehlíží své království. Při zvuku Mardigových kroků se k němu král otočil a tázavě se na něj zadíval.

„Mardigu,“ oslovil jej, „čemu vděčím za tu čest? Nevolal jsem tě. A ty ses během posledních měsíců také neobtěžoval mě navštívit – tedy, pokud jsi zrovna něco nechtěl.“

Mardig měl pocit, že mu srdce musí každou chvíli vyletět ústy ven.

„Nepřišel jsem tě o nic žádat, otče,“ odpověděl. „Přišel jsem si něco vzít.“

Král se nechápavě zachmuřil.

„Vzít?“ opakoval.

„Vzít si to, co mi patří,“ zněla odpověď.

Vykročil kupředu a v duchu se obrnil na následující chvíle. Král na něj stále nechápavě hleděl.

„A co to je?“ zeptal se.

Mardigovy dlaně se potily a v jedné z nich již čekala ukrytá čepel, ale přesto si nebyl jistý, jestli to nakonec dokáže udělat.

„Království,“ odpověděl.

Nato otevřel ruku a ukázal otci nůž. Přál si, aby viděl, co se stane, než jej bodne. Přál si na jeho tváři spatřit strach, zklamání a vztek, že se jeho vlastní syn o něco takového pokouší.

Jenže král se na zbraň podíval a vůbec to nebylo tak, jak Mardig očekával. Myslel si, že otec začne vzdorovat, bránit se, jenže on namísto toho spíše jenom posmutněl.

„Chlapče,“ řekl soucitně. „Navzdory všemu jsi stále můj syn a já tě mám rád. Já vím, že tohle v hloubi svého srdce udělat nechceš.“

Mardig přimhouřil oči, aby skryl zmatek, který se mu odehrával v mysli.

„Jsem nemocný, synu,“ pokračoval král. „Brzy budu mrtev tak jako tak. Až se to stane, království přejde na tvého bratra, ne na tebe. I kdybys mě teď zabil, nic z toho nemůžeš vytěžit. Pořád budeš třetí v pořadí. Odlož tedy svou zbraň a raději mě obejmi. Pořád tě mám rád tak, jak jen otec syna může mít.“

Mardig zuřil, ruce se mu třásly a on už je nadále nebyl schopen kontrolovat. Vrhnul se kupředu a bodnul otce do srdce.

Král se chytil za hrudník a s očima otevřenýma dokořán několikrát nejistě přešlápl. Mardig jej chytil za ramena a zadíval se mu do očí.

„Tvoje nemoc z tebe udělala slabocha, otče,“ zasyčel. „Před pěti lety bych něco takového neudělal. Naše království ale nemůže mít slabého krále. Já vím, že brzy zemřeš – ale ani to pro mě není dostatečně brzy.“

Král se zhroutil k zemi a už ani neodpověděl.

Znehybněl ve smrti.

Mardig se na něj díval, oddychoval, jako kdyby právě běžel na Útes a zpátky, a postupně mu docházelo, co právě provedl. Otřel si ruku do rukávu své róby a odhodil nůž na zem. Zbraň dopadla s kovovým cinknutím.

Zamračil se na krále.

„O bratry si nedělej starosti, otče,“ dodal. „Pro ně už mám také plán.“

Potom překročil tělo zavražděného otce, aby se mohl podívat z okna. Prohlédl si ulice města. Svého města.

Už brzy bude všechno patřit jen a pouze jemu.