Читать книгу Písně kosmické - Jan Neruda - Страница 4

Což třepotá se to tu hvězdiček,

jak včeliček ve vzlétlém roji! —

Proč asi ta jedna jediná

tam samotná povzdál stojí?

Tak dumavě chvílemi v dáli zří

a bleďoučké její jsou tváře,

je patrně hvězda mlaďoučká

dle dětinné v očku záře.

Jen někdy svůj doufavý vyšle hled

a stoudně zas do sebe mrká —

ba myslím, že také hvězdička

jak hrdlička láskou vrká!