Читать книгу Písně kosmické - Jan Neruda - Страница 5

Snad jiní jinak uvidí —

já myslím nebe širé si jak naši zemi

a při hvězdách si myslím na lidi.

Vidím tam různotu skupení,

velkosti, tvarů a záře —

to musí různé osoby být,

kde jsou různé tváře!

Planetoidek tam havěť zřím

– uličnických to zmetků —,

jež hvězdám nám již stárnoucím

bab nadává a dědků;

hvězdičky na šňůře pupečně —

embrya – mléčné símě —

též nebe je zas v naději

a nosí sladké břímě;

panenky růžově planoucí,

mládence hledů zbrklých,

roj mužů světla klidného,

roj babic žlutě scvrklých.

Běhají spolu, a přece je

každý svých práv si bdělý,

jak lidi nás zde chladná zášť

je chladný éter dělí.

Životem různým se nebe skví

– dosti však tam též rovů

a svaté ticho v koutečkách,

jak sluší na hřbitovu.

Co světů Svět as pohrobí,

jež – jako naši velcí mrtví – zraku zmizí,

a přec svou váhou dále působí!