Читать книгу Písně kosmické - Jan Neruda - Страница 7

Po nebi hvězdic je rozseto

lesem jak zvonců vřesných,

dech času je měrně provádí

v jásavých kruzích plesných.

Vidíme plesu jenom cíp —

zkoumej a čítej sebelíp,

mistře v početním cviku,

nespočteš tanečníků!

Vesele se Zemí Měsíc jde,

Země zas v mocném kruhu

se okolo Slunce otáčí

v zářivém planet pruhu.

A i to velké Slunce zas

kolem většího vede nás —

a toto slunce jeho

kde jde? – a kolem čeho?

Mysli se nejvýš – a nad tebou

hvězd jako vřesných zvonců —,

a kdybys byl jako Slunce stár,

nedomyslíš se konců!

Klečím a hledím v nebe líc,

myšlénka letí světům vstříc —

vysoko – převysoko —

a slza vhrkla v oko.