Читать книгу Písně kosmické - Jan Neruda - Страница 9

Stárnoucí lidstvo čte ve hvězdách

jak dědeček ve kronice,

vždyť čteme tam samou jen minulost,

co bylo, co není snad více.

Čtem o nesmírnosti prostory

a mysl nám trne, žasne,

že papršlek světla než sletí k nám,

snad hvězda již zhasla, snad hasne.

Čeho my ještě se dožili!

Ba na stará kolena divy:

nám minulé vidět lze přítomně

a mrtvy zřít jakoby živy!