Читать книгу Moderní básníci angličtí - Jaroslav Vrchlický - Страница 10

Ó hvězdo klesající noci!

Jak lůzně na západě pláš!

Svou zářnou hlavu zvedáš z oblaků

a po pahrbcích kráčíš nádherná!

Rci, nač se díváš v údolí?

Již větrů bouře dozněla,

Hluk bystřice sem z dálky zaléhá

a příboj o dálný se tříští tes.

Na slabých křídlech mura poletuje,

ruch letu jejího zní polem v dál.

Rci, nač se díváš, světlo spanilé?

Ty usměješ se a již mizíš zas,

kol tebe s plesem víří zástup vln,

ty koupají tvé kštice milostné.

Buď s bohem, paprsku ty mlčící,

Ty světlo v duši Ossiana vzplaň!

Jak smutná jsi, dívko z Cothy!

(sto Cairbara bardů pělo).

Vlá ticho u modrých proudů Selmy,

již klesl Truthillův rod.

Kdy vstaneš zas v své kráse?

Ty první z Erinu dívek?

Jest v hrobě sen tvůj dlouhý

a jitro vzdálené.

Víc nezjeví se slunce tvému lůžku

a neřekne ti: Vstaň, ó Darthulo!

Ty první z žen! Ó vstaň!

Již povstal vánek jarní,

již kvítí hlavou tiše na zelených stráních,

již hvozdů pučící se vlní listí.

Ó vrať se, slunce, zpátky

jat spící a dcera Kolly,

víc nepřijde v své kráse

víc nepohne se v stopách líbeznosti svojí!

Můj miláček jest pahorků syn.

On stíhá prchající zvěř.

Psi jeho šedí funí kolem něho

a luku jeho tetiva zní větrem.

Zda spočíváš u zdroje skály,

zda v hluku bystřin sníš?

Hle třtinou klátí vítr,

mha letí po pahorku.

Chci nezřena se dostat k svému hochu,

chci u skály jej vidět.

Já, miláčku, tě zřela poprvé

u stověkého dubu u Brauno;

ty z honby jsi se vracel štíhlý,

pláls krásou mezi druhy svými.

Ký hlas to slyším?

Jak větru letnímu jest podoben!

U klátících se neležím já třtin

a neslyším zvuk zdroje skalního.

Ó Vinvelo, jdu odtud daleko

do bojů s Fingalem.

Mne víc se nedočkají moji psi,

víc nevystoupím na ten pahorek.

Víc neuvidím tebe s výše hory,

jak procházíš se krásná u řeky

jak duha nebes krásná

a jako na západu vinách měsíc.

Až odejdeš, ó Shilriku,

pak sama zbudu na pahorku zde!

Zvěř klidna na pahorku zůstane

a pást se bude v trávě pokojně,

ji vítr nepoleká víc,

ni šumící strom.

Tvůj zmizel lovec,

dlí na poli hrobů.

Ó cizinci, vy synové vln,

ó ušetřte mi Shilrika!

A padnu-li na bojišti,

vztyč, Vinvelo, pak vysoko můj hrob!

ať šedé balvany a navršená země

mne příštím označují časům.

Když lovec spočine pak na pahorku

a vytáhne svůj oběd o poledni,

at řekne: „Jakýs bojovník zde leží!“

a sláva má žít bude jeho chválou.

Ó Vinvelo, mne pamatuj,

až budu ležet v hloubi pod zemí!

Chci vzpomínati tebe, Shilriku!

Ach, klesne v boji Shilrik můj!

Co počnu, lásko má, až odejdeš?

Já budu bloudit těmi pahorky

i mlčenlivým tímto údolím,

tam klidu tvého místo vyhledám

se z honu vracejíc.

Ach, padne Shilrik můj, však bude živ

v mé upomínce Shilrik milený!

Jak větrů sto když vstane z Morvenu,

jak zdroje letí se sta pahorků,

jak mraky nebem spějí za sebou,

jak temné moře tepe pustin břeh,

tak hlasné děsně Leny na stepi

se střetla obě vojska nepřátel.

Zněl nářek lidu kolem po vrších,

jsa hromu v tiché noci podoben

když mraky jeho zuří nad Konou,

a tisíc duchů křičí divoce

a najednou do větrů bouřících.

V své síle celé velký Fingal hřměl,

tak děsný Trenmora jak velký duch,

když s Morvem ve víru se zatočí,

by uviděl tam děti pýchy své.

Na srázech duby zněly ohlasem,

a skály před ním řítily se v prach.

Jen zpola viděn jako v noci blesk

on po pahorcích kráčel pomalu;

Ó mého otce ruku kryla krev,

když moře svého vzbudil třpytný lesk.

Na boje mladosti své vzpomínal,

a během jeho spustošená pláň.

Tu Ryno šel, jak ohnivý byl sloup,

a Gaula temné bylo obočí.

Vyrazil Fergus s nohou vichřice,

jak skála dolů sestoup Ossian.

Nad krále silou jak jsem zajásal!

Co smrtí razilo mé rámě kol,

neb strašlivý byl mého meče lesk.

Skráň moje nebyla tak šedivá,

a věkem ruka má se netřásla,

můj zrak uzavřen nebyl temnotou,

a v běhu neklopýtla noha má.

Kdo mrtvoly zde lidu spočítá?

kdo umrlé vše velké hrdiny?

Když Fingal ve svém vzteku roznícen

potíral šmahem syny Lochlinu?

Od pahorku ku pahorku zněl kvil,

až přikryla svým pláštěm všecko noc.

A bledí hrůzou, jako v stádu zvěř

se shromaždily děti Lochlinu

na stepi u Leny, u Lubaru

vln seděli my, zvuku plesných harf

jsme naslouchali…

Když přijdou horské bouře,

když severák výš zvedá vlny,

na zvučící břeh sednu

a zadívám se na osudnou skálu.

A často v sklonu luny

zřím duchy svojich dětí

půl živí, kterak spějí

ve smutné shodě spolu.

Mlč chvilku, ó větře!

Na chvilku stichni, ó proude!

Ať hlas můj slyšeti je vůkol,

ať poutník můj mne slyší!

Můj Salgare, to Colma volá tebe!

Zde strom je, zde je skála.

Ó Salgare, má lásko,

zde jsem!

Proč odkládáš svůj příchod?

Hleď, objevil se měsíc,

proud v údolí se leskne,

ční šedivé kol skály.

Však nevidím jej na nich,

psi jeho nejdou před ním,

a nehlásají štěkem jeho příchod.

Zde musím sedět sama!

Však kdo jsou ti, již mrtvi leží v stepi?

Můj miláček, mí bratři?

Ó mluvte, druzi moji!

Bez odpovědi čekám.

Ó mluvte, já jsem sama.

Má duše trýzněna je bázní.

Jsou mrtví, běda!

Jich meče rudé bitvou.

Ó bratře můj, ó bratře,

proč Salgara mi zabil's?

Ó Salgare,

proč zabil's mého bratra?

Mně oba byli jste drazí!

Co říci k vaší chvále?

Ó krásný byl jsi na pahorcích mezi tisíci,

on strašlivý byl v řeži.

Ó odpovězte, mluvte!

Má slyšte lkání,

vy děti mé lásky!

Jsou tiší, tiší pro vždy!

Jich ňadra chladná jsou jak hlína!

Ach, od pahorků skalných,

ach, od vrcholu bouřící té hory

vy duše mrtvých mluvte!

Já nebudu se hrozit!

Kam v klid mám odejíti?

Ve které sluji hor vás najít mohu?

Ni slabounkého hlasu nerozeznám větrem,

ni polovičné odpovědi v huku bouře!

Já sedím zde v svém hoři,

na jitro čekám v slzách!

Hrob vykopejte, vy přátelé mrtvých,

však nezavírejte ho, nežli přijdu.

Mé žití jak mizí,

jak zůstati zde mohu?

Zde zůstati chci s druhy

u proudu, blíže zuřící té skály.

Když noc je na pahorku,

a vítr vstane v stepi,

můj duch v něm bude státi

a oplakávati smrt mojich přátel.

Mne uslyší již lovec v chatě svojí,

ač hlasu mého leká se, jej rád má,

neb sladce znít můj musí hlas za druhy,

již Kolmě drazí byli!

Proč truchlíš, Fingalův zrozenče?

Proč duši tvou zatmívá mrak?

Ti tam jsou vůdcové pravěku,

bez slávy svojí zanikli.

I vzejdou děti příštích časů,

a nové vzejde pokolení lidí.

Jste vlnám mořským rovni, národové,

jsou rovni listí lesnatého Morvenu,

v hučivém nárazu větví mizí

a nových listů rod

svou zelenou pozvedá hlavu.

Tvá krása, Ryno, měla trvání?

Tvá síla vydržela, Oskare, vozů?

Sám Fingal odešel,

a síně jeho rodičů

krok reků zapomněly.

Měl's zůstat, starý Barde,

když stateční ti všichni odešli?

Však zůstane má sláva

a poroste jak duby Morvenu,

jež v bouři hrdě rozpínají hlavy

a radují se větrů příboji.

Jen udeř v struny zpěvu, synu Alpinův.

Spí útěcha v tvé harfě vzduchové?

Na Ossiana truchlícího,

kterému mlha duši halí,

ji vylij!

Já barde, slyším tě v své noci,

jen vydrž hrát na dvojné struně své,

slast smutku sluší Ossianu

ve hnědých jeho letech.

Klesť zelená tam na pahorcích duchů

svou hlavu kolébajíc v hlasech noci,

já neslyším tvůj hlas,

šat duchů neslyším, jak vane v listí.

Je často slyšet kroky mrtvých

na vzduchu ve vířící bouři,

když pluje měsíc z východu,

štít bledý šírem nebes táhnoucí.

Ullin a Carril a Raono,

ty zašlé hlasy pradávných dnů,

vás ve tmách Selmy slyšet,

jak zvedlo by to duši mé písně!

Vás, zpěvu syny neslyším,

ve kterých obydlích mraků váš klid?

Zda v harfu dunivou bijete

v šeř jitra zahalenou,

kde zvučící vychází slunce

z modrohlavých vln?

Ó ty, jež se valíš nebem

do kola jak vůdce štít,

odkud jas tvých paprsků,

odkud světla tvého věčnost, slunce?

V plné kráse vycházíš,

hvězdy běh svůj tají před tebou,

měsíc bledne na nebi,

v západní se halí mračno.

Drahou svou jdeš sám.

Kdo tak smělý, přiblížit se k tobě?

Duby řítí se i skaliska

stářím s výšin Carnských v hloub

mořský příval roste, padá,

luna ukrývá se v nebi,

ty však samo vítězně

stkvíš se v lesku, věčné světlo!

Bouř-li zastiňuje svět,

děsným hromem, ostrým bleskem,

v kráse stejné zříš ty v odboj všeho,

v hromech vzduchu dál se usmívajíc.

Mně však zašlo světlo tvé,

neuzřím víc tvoji tvář,

střeš-li zlaté kštice svoje

kol po mračnech na východě,

chvíš-li se, kde západ jest,

kolem pochmurných bran moře,

mně se ve všem příliš podobáš.

Silný věk máš, onen slabý.

S nebes splývají nám léta,

putujíce svorně k cíli,

ó tož těš se, slunce, tomu,

mládí, síla když ti kvete!

Pochmurné a nevlídné je stáří

jako luny matné světlo,

jež se mraky dívá v pole,

mhami Caru když zatmívá se,

plání severní jdou větry,

chodec smuten, jimiž jen se plíží…

Cleramona srdce ranilo to slovo,

na svého on syna mlčky pad,

vojsko chmurně stálo kolem

po rovině ani hles.

Přišla noc a měsíc na východě

v smutné bojiště se díval.

Stáli zněmlí, bez pohnutí.

Mlčící tak stojí les,

na Gomalu, jenž svou hlavu zvedá,

bouře hluk když dozněl v dáli,

planinou když jeseň tmí se.

Krásné jsi, ó dítě nebes,

milá tvář tvá mlčící,

luzně vycházíš a hvězdy

spějí mokrou drahou tvou,

ku východu mraky těší

tvoje sladká přítomnost.

Měsíci, tvůj svit jak snoubí

stříbrem jejich tmavé lemy,

kdo je roven v nebi tobě,

mlčící ty světlo noci!

Studem v blíži tvé vše hvězdy

vzplanou, nepočetný dav

všecky odvracejí v dál

zraků svojich jiskření.

Kam pak ale odcházíš,

když se na tvém obličeji

rozestře tma do kola?

Máš snad tichou kdesi jizbu,

jako Ossian přebýváš

ve hlubokém stínu smutku?

Spadly s nebes výsosti

dolů sličné sestry tvoje,

není víc těch, které s tebou

těšily se v tiché noci?

Ano, luzné světlo ty,

spadly tvoje sestry, spadly,

a ty o ně truchlíš stále.

Jednou však též spadneš sám,

opustíš svou modrou dráhu,

jíž teď kráčíš po nebi.

Hvězdy potom zvednou hlavy,

ty, jež tvoje přítomnost

studem plnila, ty v plesu

zajásají! Leskem pláš teď,

nuže tak se s nebes bran

svého nebe na mne dívej.

Větře, rozděl tmavý mrak,

aby dítě tiché noci

s výše své v svět mohlo hledět,

aby zaleskly se hvozdy,

ocean by v jasném světle

vln svých moh se valit dál!