Читать книгу Moderní básníci angličtí - Jaroslav Vrchlický - Страница 16

Ať kde chce vichr duje si,

já toužím na západ,

mé dobré děvče bydlí tam,

ta, již mám nejvíc rád!

Tam šumí les, zdroj tká svůj ples

a mnohý ční tam chlum,

však v noc i den jest Jean můj sen,

Jean nevyjde z mých dum.

Já zřím ji v rodné květině,

ta něha, kouzlo, jas!

Ji v ptačím slyším prozpěvu,

vzduch kol to její hlas!

A každá jarní květina,

luh, keř, hvozd, zdroje šum

i ptačí zpěv jest příčina:

Jean nevyjde z mých dum.

Catrinské zvolna žloutnou lesy,

u jezer vadne sirý květ,

skřivánčí brázdou nezní plesy,

a v přírodu žal tichý slét.

V těch hájích Marie kdys pěla

v své krásy tenkrát vrcholi,

a tichá lesní echa zněla:

Buď s bohem, drahé údolí!

Na zimních záhonech, ó kvítí,

vzpláš svěžím květem jara zas,

kde vadne vše, tam bude zníti,

ó ptáčata, váš sladký hlas!

Žel, pro mne vše se ztápí v šeru,

pták v lese, kvítko na poli,

ó s bohem, luzné stráně Ayru,

buď s bohem, drahé údolí!

Pojď na má ňadra spočinout,

rci, rozchod pro nás není,

rád zdeptám vše jak prach a troud,

pych světa, slávu, jmění;

A řekneš-li, že v tvojí, Jeannie,

je totéž psáno hruď,

cíl života jest dosažený,

co živ jsem, mojí buď!

Tvým vděkem vším ku ňadrům svým

má všecko tebe stisknout,

víc od nebes já za ten ples

neždám, než blahem výsknout!

Při očích tvých, tak modravých,

se přísahou chví hruď,

polibkem svým to spečetím,

a pro vždy mojí buď!

Kde Cart má v moři cíl svých cest,

strom bujet zříš a kvítí kvést,

hoch pěkný pro mne živ tam jest,

a on je dvorný tkadlec.

Já měla devět hochů snad,

ten prsten nes, ten pentle, šat,

o srdce začla jsem se bát,

tož dostal je můj tkadlec.

Psal otec smlouvu svatební,

pro bohatého napsal ji,

leč hruď je vše, dlaň patří k ní,

a tak ji má můj tkadlec.

Pták s písní dokud brázdí vzduch,

a včel je slyšet v kvítí ruch,

a v pršce usmívá se luh,

mým jest jen dvorný tkadlec.

Ty Neznám! Mocná Příčino

mých nadějí, mých strachů!

před nímž snad v chvíli nejbližší

se octnu, vyrván prachu.

Ó, jestli žití po stezkách

se v blud mé srdce dalo,

a leccos dí to v srdci mém,

že tak se často stalo.

Ty víš, že takto stvořil's mne

i s vášněmi i pudy,

že svůdný hlas jich svedl mne,

až zabředl jsem v bludy.

Kde lidskou pouze křehkostí

jsem dopustil se viny,

Ty lásko, vše ztaj milostí

a stop to v noční stíny!

A kde jsem hřešil úmyslem,

tam těchy pro mne není,

jen že Jsi dobrý, dobrotě

že slastí odpuštění!