Читать книгу Moderní básníci angličtí - Jaroslav Vrchlický - Страница 20

Kdys z jara u zdroje, jenž v kvítí

stem šedých křemenů si hrál,

blíž hlohu, který stříbrem svítí,

vln rej až k hlavě mé se vzpjal,

tu růžné přišlo dítě ke mně,

ó modrých očí luzný vděk!

„Jak daří se?“ mi dělo jemně

přes potok skočíc nazpátek.

Já viděl vodu dále spěti,

však obraz její v duši tkvěl,

žil odtud mojí ve paměti,

ji zřít, jí žehnat já jsem chtěl.

Já stih ji, mech kde bujel měkký

a tymian u našich noh,

však s kvítím mech Haničky vděky

tvář růžnou sotva předčít moh.

A v háji viděl jsem ji zase,

i v údolí a v houštině,

kdy bledý měsíc v zářném jase

se stápěl v mraků družině.

Ji zřím, jak v kloboučku svém stojí

a k nebi naše sliby jdou,

já uvítal ji v chatě svojí

a růžná Hanička je mou.