Читать книгу Moderní básníci angličtí - Jaroslav Vrchlický - Страница 2

Když u břehů Porta-Bella

v proudů pohře líbezné

flotta naše klidně dlela

i vše vlajky vítězné,

slávy pln když Vernon seděl

Španěl porážkou jsa zpit,

v Anglie když úspěch hleděl

loďstvu vzdor nepřestal pít:

Náhle zazněl všech tu plesem

mořem hrozný křik a řev,

každé srdce tuhlo děsem,

duchů strašný stál tu zjev;

každý smutném ve hamaku

místo rubáše zde stál

upíraje, hrůzu v zraku,

k břehu, nepřátel kde val.

Hosiera stín statečného

prohlížel tu bledý voj,

v měsíce, jejž svitu mdlého

zrodil mořských proudů roj.

Šlehlo to vln do směsice,

Burforda kde plachty dřív,

s ním sbor duchů tři tisíce

Vernonu v ráz v pozdrav kýv.

„Slyš, ó, slyš! Hosiera tebe

uražený zdraví stín,

slávy kde jsi stekl nebe,

s hanbou klesl do hlubin.

V zříceninách Porto-Bello,

na náš pomysli však skon,

nechť laur věnčí tvoje čelo,

v slávy ples náš vpadne ston.

Viz ten stínů sbor, jenž kvílí

v slzách, vlnami vpřed hnán,

Anglie to hoši byli,

každý čacký kapitán!

Bledá smutná druž ta smělá

sbor mých námořníků jest,

viz, jak v hrůze vraští čela,

slyšíce tu děsnou zvěst.

Dvacet lodí v moci mojí

před Španělským městem tím,

rozkaz, vyhnouti se boji,

nepříteli vítězstvím.

Že jsem v proudy moře dravé

nevrh je, kde slávy cíl,

srdce touze zavřel žhavé,

Španěl pýchu nezbořil!

Vítězství mé zaručeno.

Dvacet lodí bylo mých,

cos ty v štěstí lepší věno,

Vernone, jen s šesti stih!

Nikdy by tu jejich valy

v hanbu naši nezřely,

nikdy by zde v mořské dáli

reci moji nemřeli.

Se svými bych galejemi

pyšný vítěz vjel tam, pán,

třeba soudu hlasy všemi

velezrádcem jmenován.

Pad’ bych, národ by řek’ celý:

„On hrál jako pravý Brit!“

Nežli výčitek sklán žely,

jak moh rázem hrdě mřít!

Přejem všickni ti tvou slávu,

zdravíme tvých zbraní zdar,

vzpomeň však na tuto zprávu,

Hosiera chvěj tebou zmar!

S tisíci on slavných reků

podleh zhoubným výparům,

v nemoci kles, v bídy vleku,

a ne v boje slavný šum.

Tož se svými davy všemi

věčný v srdci živě hlod

vlhkými zde peřejemi

pěnou bílou stoupám z vod.

Hanba pálí nás, těch valů

my jsme zahanbená stráž,

kvil náš vždycky ve vln žalu

půlnocí znít rozeznáš!

Sbor náš v lůno moře ztracen

bez klidu tak musí lkát,

Anglie až břehům vrácen,

očistu nám musíš dát!

Vrah když zkrocen, řež kde lítá,

a ty druhům navrácen,

pomsti pád můj i pád Brita,

jenž zde věčně zneuctěn!“