Читать книгу Moderní básníci angličtí - Jaroslav Vrchlický - Страница 8

Ó dívko, štěstěny nech smích,

ni Sirén luzné neslyš pění,

v strž trudů strhnou tebe zlých,

jichž písně potom konce není!

Co hromady ti zlata pak,

zda stačí na to stádo strastí?

Lesk, jejž potom tvůj uzří zrak,

to není slunce z duší vlasti!

Jen lásce služ, toť královna

všech slastí, její vzdej se moci,

den radostí ti zarovná

a požehná vše zjevy noci!

Když Láska s Věrností se sešly v ráz,

jak vesele pastýř tu pěl!

Jak okřídlený veské dívce čas

a blaha pln do dálky spěl!

Však Láska z údolu slz prchla hned,

a Věrnost promluvila naposled.

A brzy zjevila se Žárlivost,

jak plíží se ku vratům z vrat,

a Nedůvěra s bledou tváří host,

jak očima koulí, sluch bystří v chvat;

neb Láska z údolu slz prchla hned,

a Věrnost promluvila naposled.

Ach, neuzříme hodinu tu již,

jež unesla v nadšení nás!

Jak stéká potok těžce pracně níž,

jenž vesel trysk v krystalný jas!

Ba, Láska z údolu slz prchla hned,

a Věrnost promluvila naposled!

Ó dítě lásky, nad něž není,

ó rci, proč prcháš v okamžení

ó polibku, tak v ráz a hned,

než užil tebe ret?

Však jdi, proč vzdychám, co se chvěji

a na rety se dívám její

i na měsíc, jenž v růžích plá,

tam tisíc zrovna takých zrá.