Читать книгу Moderní básníci angličtí - Jaroslav Vrchlický - Страница 18

Ó čase, jenž svou jemnou ruku kladeš

na všecky trudy, každou ránu hoje,

jenž skolébáš mdlé srdce do úkoje,

a tiše zoufalé mu chvíle kradeš!

Tys poslední má naděj a já mním,

až utišíš mé všecky slzy žárné,

jež tekly pro mé milování marné,

že v červánky se klidně zahledím

Na všecky žaly, které přešly již

jak ve slunci, přes něž dešť letní splývá,

na večer pozdě samotář pták zpívá,

víc na křídlech necítí deště tíž.

Však jaký as je srdce zármutek,

jež od tebe jen doufá spásy lék!

Zpět k rodnému zřím ostrovu,

ač drahný tomu čas,

tvůj vidím úsměv poznovu,

tvé písně slyším zas.

Než v druži dívek naleznu

ach, podobnou ti jen,

tak mladou, svěží jako v snu,

jak mnohý prchne den!

Když vidí dívčí ideal

v myšlénkách duše zor,

ten obraz fantasií vzplál

odstínů měkkých vzor.

Chci vhroužiti se v obraz ten

v té tváře milý rys,

a v úsměv říci spokojen:

„Tu dívku znal jsem kdys!“