Читать книгу Moderní básníci angličtí - Jaroslav Vrchlický - Страница 21

Jak oblak, cestou já jsem šel,

jež táhne přes vrchy i dol,

tu množství narcisků jsem zřel,

vše zaplavily zlatem kol,

pod stromy, v keřích, na vlnách

kol tančily, jak vítr táh.

Jak nedohledných hvězdic řad

plá z mléčné dráhy dolů k nám,

bez konce plály odevšad

břeh věnčen jimi tu i tam,

jich byly sta, zde v směsici

se skláněly, jak tančící.

Tak vlny zahanbil jich třpyt!

Jak tančily zde o závod,

tu musil básník vesel být

rej plesný vida v tůni vod,

já zřel a zřel a nemyslel,

ký zisk jsem z toho zření měl!

Teď na loži když ležím svém,

půl v snění a půl v dřímotě,

jich hru před duše zrcadlem

zřim v blaživé jich samotě,

ples v srdce mé se přimísí

a to v ráz tančí s narcissy!

Jak přelud byla spanilý,

když oči mé ji spatřily,

tak luzná její podoba

jak okamžiku ozdoba.

Jak hvězdy v šeru její zrak,

a jako soumrak vlasů mrak,

vše na ní půvab hotový

a rosný úsměv májový,

stín tančící a škádlící,

tu děsící, v ráz mizící.

Pak vstoupila v můj užší kruh

a byla žena též, ač duch

tak svěží ve všech pohybech

s půvabem divčím v pracích všech.

Vzpomínku i naděje zář,

vše zrcadlila její tvář

a přec ne bytost povznešená

nad vše, čím život jest a sténá,

nad lehký trud, nad žertů vděk,

bol, hanu, chválu, polibek.

Teď jasným okem šťastný zřím

tep srdce, jež vlá tělem tím,

jde zamyšlena v práci své,

kam přísný žití cíl ji zve,

má rozum, její vůle stálá

jest přísná, činná, vytrvalá,

bez falše, lsti, je žena pravá,

jež těší, velí, radu dává

a přec duch tichý, kol nějž vlá

zář podivná jak andělská!

Viz tamo děvče samotné

z hor našich statné děvče, polem

jak sama zpívá si a žne

stůj, nebo tich jdi kolem!

Tak sama žne a vázat spěje

a smutnou píseň sobě pěje,

ó poslouchej, kraj celý kol

zní jejím zpěvem, stráň i dol.

Tak nikdy slavík nezpíval,

by vítal chodce v zemi dálné

na oase, kde pouště pal

kdes v Arabii skalné;

ba sotva kukačky tak žaly

se plně, silně rozléhaly

ve oceanu tichý klid

až nejdálnějších od Hebrid.

Co zpívá tu, kdo ví to dnes?

Co tonů těch dí žalné roje?

Zda trudů zašlých lká v tom směs,

ryk zapadlého boje?

Či tyto prosté nářky pějí

o věcech, jež se denně dějí,

trud všední, starost, péče hlas,

jak bývalo a dnes je zas?

Ať komukoliv pěla jen

zpěv její slyším neustále,

obličej k srpu nakloněn

v své práci zpívá stejně dále.

Naslouchám dojat bez pohnutí,

ač do hor dál mne cesta nutí,

ač dozněl v uchu zpěvu spád,

zní v srdci dál mi napořád!

Ó sečkej, k čemu taký chvat?

Dél trochu tady musíš stát!

Vždyť vše, co bylo dětstvím mým,

vše ve tvém zářném zjevu zřím.

Blíž ke mné! Neleť do oblak,

plá v tobě zašlý čas,

ty neposedo, kouzlíš tak

mně v srdce obrazy i zrak

můj dům otcovský zas!

Ó krásný, krásný čas to, ach,

svou sestru Emelinu v hrách

i sebe vidím, bez dechu

motýla honit v pospěchu.

Jak pravý lovec za ním v rej

jsem loukou divým skokem spěl

přes keř i trn, až chyt jsem jej

co ona – Bůh jí požehnej! —

se bála, střít mu pel.

Ó posle jara! Slyšel jsem

tvůj zpěv a cítím ples

ó kukačko, jsi ptáčetem

jsi putující hles?

Já v trávě ležel v myšlenkách,

v tom zpěv tvůj zazněl blíž,

a dál jej nesl k svahu svah —

teď z blízka zněl – ó slyš!

Ať vypravuješ údolí

o slunci, kvítí jen,

mně ve tvém zpěvu hlaholí

dnů zašlých mnohý sen.

Miláčku, v tomto roku též

buď uvítán v náš kraj,

Ty že jsi ptákem? – to jest lež,

mně hlas jsi, mně jsi taj!

Školáku zněla tvoje zvěst,

jenž naslouchal ti rád,

za tebou tisíci spěl cest

skrz keře, na strán, v sad.

Tě uzřít, já se naběhal

v luh svěží, v lesů mrak,

byls láska má, mé touhy žal

jen toužen, nezřen však.

A zase tobě naslouchám,

tvůj v trávě slyším hlas,

jak naslouchám, tu vzpomínám

na mládí zlatý čas.

Ó šťastný ptáku! Země zjev

se zdá být, vzdušný kraj

a sadem vil jak zní tvůj zpěv

a pro tebe jen ráj!

Tak prosté děcko,

dech jehož splývá, hravý sen,

jež cítí život v údech všech,

co o smrti ví jen?

Já potkal děvče z vesnice,

„jsem stará osm let!“

Vlas kučeravý do líce

jí hojnou kšticí slet.

Venkovské měla vzezření

a sprostý selský šat,

však očí lesk v svém záření

mne začal v srdci hřát.

„—Kolik máš sester, bratříčků?

mé dítě,“ já se ptal,

zří s žasem na mne chvilčičku —

pak dí: „Všech sedm mám.“

A kde jsou? – ptám se. „—Sedm nás,

zpět ona hovoří,

dva v Conway šli – to dávný čas,

a dva jsou na moři.

Dva na hřbitově leží již,

tož sestra s bratrem mým,

a vedle malá naše chýš,

kde s matičkou svou dlím —.“

– „Jak, v Conway dva že bydlí, díš,

dva na moři že jsou?

A přec vás sedm? – Dítě, víš,

to jest mi hádankou!“

– „A přece sedm jest nás všech“

(dá děvče v odpovéď)

„dva spí, kde stromů stín si leh

tam na hřbitovní zeď.“

– „Ty mateš se, mé dítě, dím,

tys živa, líčko květ,

a dva když v stínu hřbitovním,

pak zbývá vás jen pět.“

– „Jich hrob je snadno uvidět,“

dí děvče, „zeleň svěží

zříš z chatky ven pár kroků jen,

kde vedle sebe leží.

Své pletení si beru tam,

tam šat si ovroubím,

na jejich hroby usedám,

a často zpívám jim.

A často slunce rudý svit

když v západ zaměří,

smím s matkou svojí k nim tam jít

se svojí večeří.

Má sestra Hana umřela

nám první, byl to žal,

tak dlouho, mnoho trpěla,

až Bůh ji k sobě vzal.

Ji pochovali na hřbitově

a než luh posekán,

my na jejím si hráli rově,

já a můj bratr Jan.

A sotva první sníh kdy pad

klouzání zašlo nám,

tu bratr Jan již k smrti chřad,

teď vedle ní spí tam.“ —

– Nuž, znovu pravím, kolik vás?

když dva jsou v nebi již?

A děvče odpovídá v ráz:

„nás sedm jest, jak víš.“

„Ti mrtví, jsou ti dva,“ já dím.