Читать книгу Moderní básníci angličtí - Jaroslav Vrchlický - Страница 3

Zvon večerní uspává mroucí den,

a stádo bučíc v chlív se cestou dává,

ku vísce rolník potácí se zmdlen

a temnotám a mně svět přenechává.

Do matných obrysů kol splývá zem,

kraj slavnostní se halí ve mlčení,

brouk bzučí sem tam v letu těkavém,

zvon ospalý stáj skolébává v snění.

Jen s věže v břečtan zdi své halící

kvil sovy zní ku měsíci v té tíši,

když náhle chodce noha bloudící

se jejího tkne hnízda v pusté říši.

Ve stínu drsných jilmů, v osykách

kde v suchých pahrbcích se vlní země,

svých úzkých cel tu těsných ve stěnách

spí vísky prostí otci sen svůj jemně.

Je z rána luk a polí vonný dech,

roh pastýře, zpěv kohouta v den boží,

ni vlaštovky zpěv od doškových střech

víc nevzbudí z jich přehlubokých loží.

Krb planoucí víc neuvítá jich,

ni ku večeři žena účinlivá,

ni otce návrat dětí veselých

druž ryčná vždy a polibků vždy chtivá.

Jich kosou sežat kolem mnohý lán,

co tvrdých hrud jich rozdrtily pluhy,

do pole jimi vesele skot hnán,

co hvozdů sklátil jejich topor tuhý!

V jich prosté veselí, v los, trud a tíž

mlč, ctižádosti šklebe pohrdavý,

i velkosti, stůj stranou, raděj slyš,

co krátká chudých kronika ti praví.

Zde erbů chlouba, moci nádhera

a všecko, s krásou blahobyt co dává,

má chvíli jisté zhouby, veškerá

v hrob ústí zvolna ale jistě sláva.

Tož pýcho, za vinu to neklaď jim,

že památka jich rovů bez trofejí,

kde dómu klenby skrz kadidla dým

se chvalozpěvy hromovými chvějí.

Můž’ socha s urnou, kam je nápis vryt,

dech, který prchl, tělu vrátit znovu?

můž’ prázdnou chvalou duch se oživit,

smrt sluch přát ledný pochlebnému slovu?

Spí v zanedbané této prsti snad

hruď mnohá, nebeským jež ohněm vřela,

i ruka, mocně vést jež mohla stát

neb v nadšení by do strun lyry hřměla.

Jim nedopřála ani věda číst

z té knihy, bohata jež lupem času,

a nouzí schvácen vzlet jich ctný a čist,

zdroj ducha zamrz hmotném ve zápasu.

Vždyť mnohý nejčistější drahokam

spí, v nezbádaných tůních moře zticha,

květ mnohý v stržích kvete, nikdy znám,

a sladkou vůni v pustý kraj kol dýchá.

Kýs selský Hampden spí zde sladkým snem,

před nímž se musil místní tyran třásti,

zde mnohý Milton neslavný a něm

i Cromwell, nevinen jenž krví vlasti.

Jim nepřáno si potlesk vynutit

na sněmích, zhrdat hrozbou, zdeptat bídu,

v zem šťastnou plný hojnosti roh lít

a číst své děje v očích svého lidu.

Leč jako malý byl jich k ctnostem vzmach,

tak omezen kruh zločinů a zrady,

bříst k trůnům nemožno skrz krev a prach,

ni mřížemi třást bez soucitu tady.

Hlod svědomí si nehalili v smích,

stud hanby též ne líčidlem v své líci,

a nekupili nádheru a pych

kadidlem, Mus jež vzato obětnicí.

Měst vřavě, davu zpitých vzdálená

jich z cesty prostá nezbloudila přání,

jen stezkou, která stínem halena

šli zatím neuznáni v odříkání.

Jich kostem proti urážkám je štít

kříž vratký vztyčen k upomínce bolem,

a prostým rýmem, hrubou řezbou ryt

daň vzdechů od těch žádá, kdo jdou kolem.

Jim neumělá Musa jmeno, rok

na místo pochvaly a nářku vryla,

neb ze svatého písma málo slok,

by umírat je klidně naučila.

Neb komu hrozí zapomnění plen,

zda štěstí vratkého, být živ, rád vzdá se?

Svit opouští, jímž chabý smál se den

zda v loučení zrak neobrací zase?

Za srdcem duše mroucí touží cit,

daň slzí žádá si zrak v umírání,

hlas přírody i z hrobu slyšíš znít,

ba v popeli zříš tiché její plání.

Leč ty, jenž prostých mrtvých pamětliv

v těch řádcích slavíš jejich prosté žití,

zda v zbožné tuše rosou lásky živ

se na tvém losu kdo též v soucit vznítí?

Snad řekne jednou pastýř, šedý kmet:

Jej vídal jsem, jak za úsvitu rána

spěl chvatným krokem rosy niče sled

by zřel, jak sluncem lesní mýť je tkána.

Kde sukovatý onen shrblý buk

spleť kořenů svých fantastických vine,

spočíval v poledne, vln žvavý zvuk

poslouchal zdroje, který dole plyne.

Jej na kraji jsem lesa večer stih,

jak v tváři s pohrdem cos šepotaje

spěl bledý, schýlen v dumách neznámých

ve srdci trud neb marné lásky taje.

Však jednou bez něj zřel jsem vršku sklon,

svah milý prázdný, buk byl osiřelý,

a druhý zaplál den, kam znikl on?

Mýť bez něho i mlází po den celý.

Dne třetího s pohřebním zpěvem spěl

tam cestou od kostela průvod malý,

sem pojď a přečti, čísti umíš, žel,

co bílý hloh zde na kamenu halí:

Nápis

Zde v lůnu země leží mladá skráň,

jež slávy ani štěstí nepoznala,

v kolébce Musa usmála se naň,

však těžkomyslnost jej svojím zvala.

Měl dobré srdce, duši upřímnou,

a hojnou odměnu mu Nebe přálo,

dal chudině vše, co měl, slzu svou,

co přál si, druha, Nebe jemu dalo.

Po ctnostech jeho dál se nechtěj ptát,

nech lichých stezk, jichž tkla se jeho noha,

je v chvějné naději nech spočívat

na srdci jeho Otče, jeho Boha.