Читать книгу Moderní básníci angličtí - Jaroslav Vrchlický - Страница 14

Hrom, jímž tvé nebe, Bože, zní,

jenž i ten zemský atom zříš,

já vzývám, štíte poslední,

skloň milostiv se ke mně blíž!

Hádankám tmavým vůle tvojí

i stínu rajských světel tvých,

podléhá lidský duch v zlém boji,

však Věčný co chce, – není hřích.

Ó na mne v chvíli pokušení

a v úzkostech a ve slzách,

svou dobrotou ztiš vášní vření,

svou láskou, smírem zmírni strach!

Když mimo tebe v srdci vřelo

cos zpupného, čím bují zmar,

tvé oko v nebezpeč mou zřelo,

tvé lásky přehlédniž to žár!

Tož srdce, nač lkáš v zoufalosti?

Nač v temnu zní tvůj smutný hlas?

Svor dumy odhoď, k blaženosti

Bůh přece všecky stvořil nás!

Žel, srdce moje lidsky cítí,

viz slzu mou a slyš můj vzdech,

že otráveno jest mé žití,

to cítím v sledních zápasech!

Však resignovat chci z vší síly,

za každou ránu dík vzdát jen,

ať ztichne srdce vzdech, jenž kvílí,

pryč, slzo, jíž hled zasmušen!

Plášť chmurný, jímž chce noc mne krýt

i ducha bez vší naděje,

ten spadni, Bože, v jitra svit,

jenž slunce tvé mi odkreje!

Ó v nářky moje vpadněte,

ať tekou horkých slzí zdroje,

v rej nohou v svátek nehněte,

vše noc ať shltí v stíny svoje!

Můj milý již

šel v hrobu tiš

spí dole pod vrbou.

Jak zimní noc byl jeho vlas,

sníh na jaře tvář jeho svěží,

a růžná jako zory jas,

ten půvab nyní v hrobě leží.

Můj milý již

šel v hrobu tiš

spí dole pod vrbou.

Hlas jeho sladce jak drozd pěl

a tanec, myšlenka tak hřímá,

bubínek jeho zvučně zněl…

ach, pod vrbou teď tiše dřímá.

Můj milý již

šel v hrobu tiš

spí dole pod vrbou.

Slyš, šumí křídlo havranní,

tam údolí kde skála svírá,

tmou bloudí můra po pláni

a skřekem zaznívá hlas výra.

Můj milý již

šel v hrobu tiš

spí dole pod vrbou.

Viz, bledý luny lesk se kmit,

však bělejší jest rubáš bílý,

a bělejší než jitra svit

než zář, kdy večer se již chýlí.

Můj milý již

šel v hrobu tiš

spí dole pod vrbou.

Na hrobu věrné lásky mé

se nemá jediný květ vznésti,

co těcha mi té duše ctné,

má chladná smrť víc nezná štěstí.

Můj milý již

šel v hrobu tiš

spí dole pod vrbou.

Kde svaté jeho tělo tlí,

chci plané růže nasázeti,

zde celá moje bytost dlí,

sem, víly, pojďte v tanec spěti!

Můj milý již

šel v hrobu tiš

spí dole pod vrbou.

Zraněna ostrým trnem jich

hrob krví srdce zrosím vřelou,

co života mi ples a smích?

žert dne a tanec v chvíli ztmělou?

Můj milý již

šel v hrobu tiš

spí dole pod vrbou.

Vln víly, rákos na stráni,

mne vemte v hloubku svou,

jdu k tobě, drahý, v zoufání…

A byla pod vodou…

Můj milý již

šel v hrobu tiš

spí dole pod vrbou…