Читать книгу Moderní básníci angličtí - Jaroslav Vrchlický - Страница 19

Ty, s kadeří jenž plnou rosy hledíš

skrz jasná okna jitra k nám, ó obrať

své oči andělské na výspu naši,

sem v západ, kde tě zdraví plným sborem!

Vše hory mluví spolu a co mluví,

to poslouchají doly, s touhou oči

k tvým zářným praporům se točí, k našim

již prsům obrať svaté svoje nohy!

Sem s východních již vrchů! Našim větrům

nech slíbat vonný šat svůj, nech nás píti

dech svůj jak z rána tak i večer, vylej

své perly na kraj spráhlý, jenž tě touží!

Jej prsty svými vyzdob spanilými,

své polibky na jeho ňadra vtiskni,

vlož zlatý vínek svůj mu na skráň nyvou,

jež pro tebe své kštice upravila!

Ty, údolím jenž naším spěješ v síle,

skroť mohutnou šíj ohnivých svých hřebců,

stlum oheň šírých nozder jich, ty Léto

jsi často u nás rozbilo stan zlatý

a spalo pod našimi duby, žasem

líc snědá jala nás i vlas tvůj bujný.

Jak v stínech hustých slýchali jsme často

tvůj hlas, když Poledne na zářném voze

v hloub nebes vjelo. Teď u našich zdrojů

se posaď v údolích, v mech, na pokraji

čistého zřídla hedvábný šat odlož

a uvrhni se do šumících proudů!

Náš kraj miluje léto v jeho slávě!

Jsou slavní naši pěvci, kteří bijí

v stříbrné loutny, bujnější mláď naše

nad jihu pastýře, jsou krasší dívky,

jež tančit umějí. Dost máme písní

i nástrojů, ech sladkých, vody čisté

jak nebe, laurů dost, jež brání žáru.

Ó Jeseni, ty obtížená plody,

ty sytá hroznů krví, stůj a zůstaň,

pod střechou mou se posaď, odpočiň si,

tvůj hlas ať zazní s píšťalou mou v souzvuk

a všecky roku dcery tančit budou,

o květech zpívej nám, o plodech píseň!

„Své vděky poupě slunci otevírá

a láska jeho žilami již kypí,

skráň Jitra kol je ověnčena květy

a kvítím skromný Večer skráň si stíní,

až bujné Léto do písně se pustí

a mráčky květy na hlavu mu vsypou.

Pel ovoce jest bytem vzdušných duchů,

na lehkých křídlech kolébá se Radost

po zahradě neb do stromů si sedá.“

Tak pěla krásná Jeseň, když si sedla,

pak zvedla se, pás stáhla si, za hory

pak prchla, zlaté nechajíc nám břímě.

Svou demantova bránu zavři, Zimo!

Tvůj sever jest, tam pochmurný svůj palác

jsi postavila v mlze. Naše střechy

ty neotřásej třeskem svého vozu.

Mne neslyší. Kovová kola její

hřmí nad hlubinou, odpoutala bouře

s ocele žebry, nelzc zrak mi zvednout,

neb ovládá svět celý svojím žezlem.

Ten strašný netvor po skalách se valí,

ty pod ním chví se, všecko tuhne pod ním

v mlčení truchlém, poslední šat země,

jejž strh jí, v ruce mrzne a s ním život.

Na štítech trůní hor, tu darmo křičí

v dál plavec. Ubohý, jenž s bouří v boji,

než usměje se nebe zas a netvor

ve slujích zmizí, pod Heklou jež zejí.

Andělé večera ty s krásnou kšticí,

teď na horách co slunce odpočívá,

své lásky zažhni pochodeň a zářný

si nasaď vínek svůj, nám v lože směj se!

Nám na lásku! A shrnuv clonu nebes,

tu modrou, rosy nakap v kalich kvítí

všem, v předčasný sen, kdo zavřeli oči.

Na vodách tvých ať usne zefyr tiše,

kaž ticho třpytným okem svým a umyj

šer stříbrem. Brzo, jistě brzo padneš,

pak bude zuřit vlk a hustým lesem

lvů oči kmitnou. Pastvy našich lučin

tvá skropí svatá rosa, pak ó chraň je

svým vlivem mocným, sladká večernice!

Ó svatá dívko, v nejčistější bělost

ty oděna, ach, otevř zlaté brány

a vyjdi z nich, šer probuď, který v nebi

spí posud, světlo ve Východu jizbách

ať vládne tebou, přines rosu sladkou,

jež vždycky přichází s dnem, jenž se budí.

Ó zářné Jitro, Slunce pozdrav, ze snu

jež probouzí se jako lovec k honbě,

slez okřídlenou patou naše vrchy!