Читать книгу Moderní básníci angličtí - Jaroslav Vrchlický - Страница 17

Sám, bez stínů zde stojíš dnes,

tvůj svatý kolem nezní šum,

a nedávno sám, celý les,

zněl s vrcholů tvých, orla ples

a dole vlčí tlum!

Sem v brnění rek mnohý leh,

co vichr jeho chochol rval,

a bouří když sem zapad vzdech,

tam z věže pusté, lek se, v spěch

skráň křížem znamenal.

Pak s pluhem, jasný nastal čas,

tu s věnci dívky, s hudbou ves,

co travou pěšin táhlo as,

kde pastýř dívce v máje kvas

vrcholky smrčků nes!

Jsi otcem lesních hlubin, vstaly

bezčetné hrdě ve tvém šeru,

ve žaludech tvých které spaly,

a pak se v úhly světa hnaly

ve ducha novou sferu!

Sem v noci starý Druid spěl,

k těm patřil mocným ku snětem,

zde čaroval, zde v dumách bděl

a příšerně v noc hymny pěl

ku lidským obětem.

Jen suché témě, holá sněť,

teď v noční nebe čníš,

kol bledý měsíc svítí teď,

na mrtvolu, jež klestě změť,

propadla zmaru již.

Co naposledy jsme se viděli,

on zažil mnoho. Pět jen krátkých roků

své dílo dokonalo. Husté kštice

již sšedly mu, nic z lorda nezbývalo,

jenž z Sestu v Abyd plul. Však jeho hlas

zněl sladce posud, myšlénka jak blesk

mu z očí tryskala slov nečekajíc.

Tak seděli jsme dlouho do noci

a hovořili – šťastná hodina,

jež svedla nás! – a ráno s červánkem

jsme slézali hřbet drsných Apennin.

Zřím jasně posud, kterak zlaté slunce

svým svitem šlehlo do hlubokých strží

u cesty naší a jak cestou v horách

skrz fiky divoké a vlašské duby

se jeho pestrý průvod zatáčel,

z nich Battista byl první, v Benátkách

na stříbrem tkané mořské hladině

mu sloužil tak, až veslo odhodil,

by za ním do světa šel, jenž tak dlouho

nes čestný odznak gondolira v domě

benátských nobili, muž spolehlivý.

Pak ty, ne více v síle mládí, krásy,

ty věrný černochu, až v slední chvíli

jenž dveře jeho hlídal’s, a jenž teď

řveš bolestí skrz Missolunghi pusté

jak bloudíš ulice.

Opustil právě

to město slávy mořském na pobřeží,

kde z posvátného hrobu Dantova,

jak dokazuje mnohý jeho verš,

ssál nadšení, kde v luny sousvětlí

jel piniemi s úzdou spuštěnou

až oku ztratil se – zde vídal často

– neb co nevidí oko básníka? —

rytíře ducha, pekelných psů hon

a kořist, rozsápání, bujné kvasy

v děs zvrácené. Tu látku miloval,

však jiné pozděj přišly na řadu,

věž mnohá se skal štítu sražena,

kdys chlouba, pýcha rytířského věku

se vyhoupla a zmizela, býk mnohý

v jhu nebo bez jha, v krasší zatím dny

co vzpjal se jeho duch. Vše zapomněno,

ples, minulost bez mraků, přítomnost

i budoucnost tu před ním.

Nyní spí,

v sluch stejně zní mu hana jako chvála,

jest hluchý v smrti. Ano, Byrone,

tys odešel jak hvězda s nebe sletí

a zapadá a přec i v pádu svém

vše oslňuje matouc. Srdce tvé

však bylo ctné a velké, ctné v své zhrdě,

však z nízkých věcí, nebylo v něm nic

co podlé, otrocké. Když obraznost

bezpráví snášeného tebe hnětla,

tě nutíc k skutkům, jichž pak litoval’s,

kdož neví – jistě málokdo jak já —

jak vděčný srdcem byls, jak vnímavý!

Ne v žití šťasten, šťastný teď jsi v smrti!

Tys došel cíle, umřel’s v zemi té,

jíž roznítil se v mládí kdys tvůj duch,

pad’s v Helladě a za jak slavnou věc!

Z těch, kteří tenkrát jeli vedle tebe

si nepomyslil žádný, že tak brzy,

tak v smutku budem sedět u tebe,

že národ v smutku svoje slavnosti

na tryznu změní ve hřímání děl,

když jitro osvětlilo, smrtelného

co zbylo po tobě, přes moře, zem,

když rány zněly v počtu tvojich let,

tvých bolestí i plesů!

Odešel Jsi!

Jej nechte spát, jej netkněte se víc

ve hrobě jeho! Neb kdo z nás všech tady

jak on pokoušen v prvních letech mládí,

kdy nezkažený hor syn krajem těkal,

kdo jako on duch plamenný, číš jemuž

k rtům přitlačila rozkoš mnohem dřív,

než bradu jeho pokryl první vous,

kdo z nás všech mohl o sobě by říci,

že nebyl by tak zbloudil – a snad víc?